Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1301/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Michaely Ruské, zastoupené JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem Prostějov, Karlov 6, proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. března 2011 č. j. -7, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2013 č. j. -43 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014 č. j. -80, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (danou k poštovní přepravě dne 4. 4. 2014 a doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 4. 2014) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnut a tvrdila, že jimi byla porušena její základní práva (především na spravedlivý proces podle d, dále jen "Listina").

2. Okresní soud napadeným rozhodnutím odmítl žalobu stěžovatelky a její nezletilé dcery jako žalobkyň kvůli neodstranění vad žaloby ve lhůtě k tomu soudem stanovené. Krajský soud napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanými jako věcně správné. Odvolání nezletilé odmítl pro opožděnost. V odůvodnění uvedl, že vyjádření stěžovatelky (v bodě, čeho se domáhá) obsažené v závěrečné části žaloby a slovech ["...domáháme se pro druhou žalobkyni přiměřené nemajetkové újmy v penězích...(a)...navrhujeme, ...aby soud vydal rozsudek, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyním 1) a 2) škodu a přiměřené zadostiučinění v penězích (nemajetkovou újmu v penězích)..."], není uvedením, čeho se domáhá, po kterém ze žalovaných anebo v jakém poměru jsou případně oba společně k povinnosti, jež se proti nim uplatňuje. Formulovat subjektivní právo, a komu z něj vyplývá jaká povinnost do naprosté konkrétnosti (už se zřetelem k případnému budoucímu výkonu rozhodnutí), je věc žalobce a zdaleka nikoli "znalce". Důvod k postupu prvoinstančního soudu dle odst. l tedy byl shledán. Poskytnutí jedné příležitosti a určité lhůty k nápravě je předepsaným postupem, kterýžto nebyl v daném případě dotčen ani sdělením osobních překážek jako okolnosti k případnému posouzení prvoinstančnímu soudu. Konstatovaná nečinnost stěžovatelky dosahuje konečně až ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, bezmála druhý rok od příslibu nápravy a přitom překážky již nemají existovat. Pokud jde o nezletilou žalobkyni, od doručení napadeného rozhodnutí koliznímu opatrovníkovi (Městský úřad Prostějov) dne 22. 12. 2011 počala běžet odvolací lhůta, která skončila marně v pátek dne 6. 1. 2012. Jeho podání soudu ze dne 16. 1. 2012, týkající se ovšem návrhu na zproštění funkce opatrovníka pro právní neerudovanost personálu (rozhodnutí o jeho ustanovení přitom nabylo právní moci 7. 11. 2011), nelze za odvolání považovat. Odvolání, o které jde, podala nezletilá až dne 13. 6. 2012 prostřednictvím nynější advokátky Mgr. Mackové, ustanovené (pravomocně od 16. 5. 2012) namísto dosavadního opatrovníka. Nic z potud uvedeného nezastře, že jde z časových hledisek o odvolání opožděné a jako takové je šlo dle jen odmítnout.

3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky i nezletilé odmítl. Dovolání nezletilé odmítl jako nepřípustné ze zákona, jelikož proti odvolacímu usnesení je přípustná žaloba pro zmatečnost. O dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud uvedl, že z jeho obsahu vyplývá, že je jím napadán procesní postup soudů vztahující se k doručování a ustanovování zástupců žalobkyním, čímž není naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (podle ).

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá následující. V době, kdy nalézací soud vydal výzvu k doplnění chybějících náležitostí žaloby a jejich odstranění, stěžovatelka měla ustanoveného zástupce JUDr. Drahomíra Krátkého. Za tohoto stavu měla být výzva soudu k doplnění chybějících náležitostí žaloby a jejich odstranění doručena jejímu zástupci, a nikoli jí. S doručením předmětné výzvy stěžovatelce, namísto ustanovenému zástupci, pak nelze spojovat žádné účinky, tedy ani účinky marného uplynutí lhůty a z tohoto důvodu vydání rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Stejné platí také pro doručování usnesení o odmítnutí žaloby, jež mělo být doručeno nově ustanovenému zástupci JUDr. Martině Hrbatové, a nikoli stěžovatelce. Usnesení nalézacího soudu o odmítnutí žaloby tak pro jeho nedoručení ustanovenému zástupci nemohlo ani nabýt právní moci. V rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 11. 2. 2011 č. j. -4 nebyly požadavky na odstranění vytýkaných vad žaloby formulovány dostatečně určitě, tj. tak, aby žalobkyně věděla, co a jakým způsobem má v žalobě doplnit a opravit.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla žalobkyní před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y, dále jen "Ústava"). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

7. Je tedy především na obecných soudech, aby interpretovaly zákonná hmotněprávní či procesněprávní ustanovení. Úloha Ústavního soudu při rozhodování o ústavních stížnostech podle písm. d)y se omezuje na ověření, zda důsledky takové interpretace jsou slučitelné su, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod či jinou součástí ústavního pořádku zaručující základní právo nebo svobodu. Je tomu tak obzvláště tehdy, jedná-li se o soudní výklad procesních pravidel a v jejich rámci zejména pak ustanovení o podmínkách řízení včetně podmínek týkajících se návrhu. Je jisté, že právo na spravedlivý soudní proces, jehož jedním aspektem je právo na přístup k soudu, není absolutní a může podléhat implicitně připuštěným omezením. Účelem právní úpravy, týkající se formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání žaloby, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však pochopitelně nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasažené v samé své podstatě (srov. např. nález

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

8. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (sub 6) není povolán k výkladu a reaplikaci jednoduchého práva, nejde-li o posouzení jeho souladu s ústavním pořádkem, zejména s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. V nyní projednávané věci nedošlo ke svévolné či excesivní aplikaci procesních předpisů, která by znamenala porušení základního práva stěžovatelky. Obecné soudy své závěry v odůvodnění rozhodnutí jasně a srozumitelně vyložily. Tyto závěry obecných soudů nejsou v zásadním rozporu s běžnou a oprávněnou praxí obecných soudů při uplatňování kvalitativních nároků na soudní podání.

9. Námitka stěžovatelky o nedostatečnosti výzvy nalézacího soudu k odstranění vad žaloby je nepřesvědčivá již proto, že stěžovatelka v odvolacím řízení vycházela zjevně z premisy opačné, když například tvrdila, že v brzké době spolu s advokátkou doplní žalobu v kontextu výzvy soudu; vnímala-li by stěžovatelka výzvu soudu prvního stupně jako nedostatečně poučující, pak by toto namítla, a naopak by neměla rozumného důvodu tvrdit, že výzvě vyhoví. Stěžovatelka namítala, že nalézací soud měl nejdříve dořešit otázku stěžovatelčina zastoupení advokátem, a až následně jí skrze ustanoveného zástupce vyzývat k odstranění vad; tím však opomíjí i argumentaci odvolacího soudu, že její nečinnost (v podobě neodstranění vad žaloby) dosahovala až ke dni rozhodnutí odvolacího soudu bezmála druhý rok od příslibu nápravy a přitom překážky, kterými stěžovatelka argumentovala (proč dosud neodstranila vady žaloby) neměly existovat (měla ustanoveného advokáta). Podobně postrádají roviny ústavnosti i námitky stěžovatelky, že příslušná usnesení jí měla být doručena nikoli osobně, nýbrž prostřednictvím jejích advokátů. Z hlediska spravedlnosti řízení před obecnými soudy není podstatné, že bylo doručováno přímo jí; pokud měla za to, že v interpretaci příslušných usnesení soudů a k vyhovění jejich požadavků potřebuje advokáta, pak stačilo tohoto advokáta informovat.

10. Ústavní soud připomíná účel občanského soudního řízení (vyjádřený v ), podle kterého v řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. Z toho vyplývá, že nedostatek součinnosti účastníka ve sporném řízení s sebou nese zpravidla nepříznivé rozhodnutí pro toho účastníka, který svou povinnost nesplnil. Nepříznivý výsledek řízení si stěžovatelka způsobila sama vlastní pasivitou. Ústavně zaručené právo každého na přístup k soudu neznamená, že není nutno, s odkazem na ústavní zakotvení tohoto práva, respektovat procesní náležitosti podání (v konkrétním případě žaloby). Právo na přístup k soudu je nutno interpretovat tak, že každý má právo, aby jeho věc projednal a rozhodl nestranný a nezávislý soud, přičemž bližší procesní podmínky přístupu k soudu stanoví zákon. Tyto podmínky musí odpovídat požadavku srozumitelnosti, předvídatelnosti, a transparentnosti, což v daném případě zjevně splněno bylo.

11. Ústavní soud tak neshledal, že by některá z předložených námitek měla ústavněprávní relevanci a posunula celou věc z roviny pouhé polemiky s aplikací jednoduchého práva. Stěžovatelka měla k dispozici právní prostředky, kterými se mohla domoci soudního řízení ve své věci. Při zdůraznění obecného právního principu vigilantibus iura tak Ústavní soud nedospěl k závěru, že stěžovatelce byla upřena spravedlnost a právo na přístup k soudu.

12. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu