Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 385/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Davida Kozla, zastoupeného JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou, se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. -42 ze dne 30. 9. 2013, a výroku III. usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. -25 ze dne 25. 4. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Tvrdí, že uvedenými výroky bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek garantované d (dále jen " ") a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na spravedlivý proces dle y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. se podává, že Okresní soud v Novém Jičíně nařídil usnesením č. j. -9 ze dne 21. 10. 2010 na základě pravomocného a vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě k uspokojení pohledávky stěžovatele ve výši 430 000 Kč, a pro náklady předcházejícího řízení 63 700 Kč a náklady exekuce, které budou stanoveny v průběhu řízení, exekuci na majetek povinného a provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M. Dne 1. 1. 2013 vydal soudní exekutor exekuční příkaz srážkami ze mzdy manželky povinného. Podáním ze dne 27. 2. 2013 navrhla manželka povinného zastavení exekuce srážkami z její mzdy z důvodu nepřípustného způsobu exekuce vůči její osobě. Napadeným usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně byla exekuce postižením nároku manželky povinného na její mzdu zastavena (výrok I.), provedení exekuce bylo odloženo do doby právní moci usnesení o zastavení exekuce (výrok II.), a stěžovateli byla stanovena povinnost zaplatit manželce povinného náklady ve výši 6 776 Kč (výrok III.). O odvolání oprávněného podaného do výroku III. usnesení soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě dalším napadeným usnesením, jímž toto usnesení ve výroku III. změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit manželce povinného na náhradě nákladů 12 850 Kč (výrok I.) a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatel odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

a namítá, že z podstaty věci jej nelze zavázat k náhradě nákladů řízení manželky povinného, neboť nejde o jeho neúspěch ve věci. Neměl možnost ovlivnit činnost exekutora a vznik nákladů manželky povinného nezavinil. Poukaz soudu, že jako oprávněný nevyslovil souhlas s návrhem na částečné zastavení exekuce, považuje za alibismus, neboť předpokládal, že pokud soudní exekutor rozhodl o provedení exekuce srážkami ze mzdy manželky povinného, rozhodl tak po právu. Dle jeho názoru odvolací soud ani řádně neodůvodnil, na základě čeho se manželka povinného stala účastníkem řízení a proč nelze rozhodnout tak, že se jí náhrada nákladů řízení dle nepřiznává. V další části ústavní stížnosti stěžovatel v souvislosti s meritem věci poukazuje na ústavně nekonformní výklad přechodných ustanovení k a objektivně špatně provedenou zákonnou úpravu těchto ustanovení, přičemž upozorňuje, že tento stav byl novelizován ve prospěch stěžovatele tak, že by nyní musel soud dospět k závěru, že exekuce na srážky ze mzdy manželky povinného je vedena po právu.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že je dle své ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení, který nemůže sám měnit či překročit. Stěžovatel směřoval ústavní stížnost toliko proti nákladovým výrokům napadených usnesení. Ústavní soud se proto nemohl zabývat meritem věci a v této souvislosti přezkoumávat důvody, které vedly soud prvního stupně k rozhodnutí o zastavení exekuce postižením nároku manželky povinného na její mzdu. Tuto otázku ostatně neřešil ani odvolací soud, neboť odvolání bylo podáno pouze do výroku o nákladech řízení.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu zásadně nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci těchto soudů, a to ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Může se tak stát, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných právních norem ze strany obecného soudu je obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud rovněž opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi staví k otázce nákladů řízení rezervovaně, neboť spor o náhradu nákladů řízení, i když se může některého z účastníků citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod účastníka řízení [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2002 (U /27 SbNU 307)]. Podle právního názoru, vysloveného např. v nálezu

sp. zn.

ze dne 12. 11. 2007 (N/47 SbNU 461), otázka náhrady nákladů řízení dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele jako oprávněného s uložením povinnosti zaplatit manželce povinného její náklady spojené s částečným zastavením exekuce. Zatímco obecné soudy v souvislosti se zastavením exekuce přihlédly při rozhodování o nákladech účastníků k tomu, že manželka povinného byla se svým návrhem zcela úspěšná, přičemž stěžovatel byl o jejích návrzích informován a nevyjádřil s nimi souhlas, stěžovatel tvrdí, že jej nelze zavázat k náhradě nákladů řízení manželky povinného, neboť nejde o jeho neúspěch ve věci a činnost exekutora neměl možnost ovlivnit.

Není sporu o tom, že stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž manželka povinného úspěšně navrhla zastavení exekuce postižením jejího nároku na mzdu z důvodu nepřípustnosti. Vydáním exekučního příkazu se manželka povinného stala účastnicí této fáze řízení a byla tak oprávněna ve věci činit návrhy a další procesní úkony, včetně požadavku na úhradu vzniklých nákladů řízení. Je sice pravdou, že provedení nepřípustné exekuce způsobil svým jednáním exekutor, který vydal exekuční příkaz na srážky ze mzdy manželky povinného, ten však není účastníkem řízení. Soudy proto postupovaly správným způsobem, pokud posuzovaly nárok na náhradu nákladů řízení manželky povinného vůči oprávněnému jako druhému účastníku. Jestliže odvolací soud při zvažování relevantních hledisek rozhodných pro přiznání nákladů řízení účastníků vyšel z toho, že manželka povinného byla se svým návrhem zcela úspěšná, a na druhé straně přihlédl ke skutečnosti zjištěné ze spisu, že stěžovatel byl o návrhu manželky povinného exekutorem informován a nenavrhl zastavení exekuce ani s návrhem nevyjádřil souhlas ve smyslu § 55 exekučního řádu, nelze jeho závěru, že za dané situace je stěžovatel povinen manželce povinného nahradit její účelně vynaložené náklady, nic vytknout. Právě zohledněním konkrétních okolností případu, především postoje stěžovatele k návrhu manželky povinného, neboť je to právě oprávněný, komu je ve smyslu platné právní úpravy dána možnost, aby případný "hraniční přístup" pověřeného exekutora korigoval [viz nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 9. 6. 2009 (N 133/53 SbNU 669], se nyní projednávaná věc liší od případu řešeného ve stěžovatelem poukazovaném nálezu

sp. zn.

.

Záleží tedy v prvé řadě na posouzení obecných soudů, jak vyhodnotí okolnosti toho kterého případu a v závislosti na nich rozhodnou o povinnosti hradit vzniklé náklady. Jestliže svůj postup dostatečně odůvodní, jak se stalo v projednávaném případě, Ústavní soud se necítí povolán jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Nepříznivé majetkové dopady spojené s uloženou povinností, způsobené nesprávným postupem exekutora, však lze odvrátit cestou náhrady škody dle (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 1. 2010).

Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými usneseními došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu