Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 269/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Ivy Chaloupkové, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Praha 2, Trojanova 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 11. 2013 č. j. -199, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 11. 2013 č. j. -199 byla ve výroku I. zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 3 900 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout na straně žalované Československé obchodní banky, a. s., neoprávněným inkasováním poplatku za vedení a správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně. Žalované nebyla ve výroku II. rozsudku přiznána náhrada nákladů soudního řízení.

II.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentovala tím, že napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo k zásahu do jejích základních práv garantovaných , y ČR, , , , , a , 2 d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y základních práv Evropské unie.

4. Úvodem ústavní stížnosti stěžovatelka vysvětlila důvody, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Obvodnímu soudu pak meritorně především vytýkala, že nesprávně akcentoval zásadu pacta sunt servanda a autonomii vůle smluvních stran, a nedostatečně zhodnotil princip ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany. Stěžovatelka se soudem nesouhlasila ani co do právního posouzení otázky určitosti a srozumitelnosti ujednání o poplatku ( , , ve znění pozdějších předpisů; dále jen "obč. zák."), jakož i jeho souladu s dobrými mravy ( , obč. zák.). Stěžovatelkou byl rovněž vysloven názor, že napadený rozsudek je v rozporu s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011.

III.

5. Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto ani není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, výklad práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn pouze tehdy, pokud tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníků řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace obecného soudu, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.

6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou i v případě, kdy její zjevná neopodstatněnost vyplývá z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku - zejména byl-li právní názor Ústavního soudu formulován závaznou formou v nálezu. Posuzovaná ústavní stížnost je jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z pohledu stížnostních námitek obdobou ústavní stížnosti jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014

sp. zn.

tak, že ji jako nedůvodnou v části zamítl a zčásti jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatelku na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.

7. Ústavní soud dále uvádí, že rozhodl o ústavní stížnosti v poměrně brzké době po jejím doručení, a proto nepovažoval za nezbytné se samostatně vyslovovat podle ustanovení k naléhavosti dané věci.

8. Z výše řečených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky Ústavním soudem podle jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu