Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1153/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Solar Klatovy s. r. o., sídlem v Mrákově, Starý Klíčov 143, zastoupeného Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2014 ve věci č. j. -36 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2013 č. j. -41, spojené s návrhem na zrušení ustanovení až , o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a ustanovení až , o podporovaných zdrojích energie, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby pro porušení č. 2 odst. 2, , , a , jakož i y, a d (dále jen y) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, a současně zrušil i výše identifikovaná ustanovení , o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, a , o podporovaných zdrojích energie.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně, jímž zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně, kterým bylo rozhodnuto o jeho stížnosti na postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti stěžovatele, kterou proti rozhodnutím krajského soudu podal. Poukázal na usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. , podle něhož "konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje", a dovodil, že "pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle § 260 daňového řádu v návaznosti na § 259 daňového řádu". Podle Nejvyššího právního soudu tudíž nemohl správní orgán ani v řízení o stížnosti zohlednit dopady solárního odvodu do poměrů stěžovatele, a následně tak nemohl učinit v soudním řízení správním ani soud; vyslovil-li v této souvislosti (v návaznosti na právní závěry vyplývající z dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu), že stěžovatel měl námitku rdousícího efektu uplatnit již v řízení o stížnosti, je sice třeba tento názor "korigovat" právě s ohledem na závěry rozšířeného senátu, avšak i přes tuto dílčí nesprávnost je napadené rozhodnutí krajského soudu věcně správné.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že správní soudy v projednávané věci porušily princip závaznosti nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

, a to povinnosti zkoumat, zda v předmětné věci nemá solární odvod vůči konkrétnímu výrobci elektrické energie tzv. rdousící efekt, čímž porušily jeho legitimní očekávání, že tato otázka bude předmětem dokazování v daném soudním řízení. Z tohoto důvodu považuje stěžovatel napadená rozhodnutí i za překvapivá, přičemž současně (a opakovaně) zdůrazňuje, že protiústavní aplikační důsledky solárního odvodu ve smyslu závěrů obsažených ve zmíněném nálezu jsou v jeho případě zcela zjevné. Nejvyšší správní soud rozšířeným senátem nerespektuje ani požadavek, jímž Ústavní soud obecné soudy zavázal, aby "učinily vše pro spravedlivé řešení věci"; odkazovaný institut prominutí daně dle § 260 daňového řádu stojí zcela mimo jeho procesní dispozici, čímž dochází "k odepření spravedlnosti". Nejvyšší správní soud podle stěžovatele postupoval "naprosto formalisticky", když bez přihlédnutí k individuálním okolnostem "vytvořil pro všechny případy ve věci solárního odvodu předepsaný vzor, jakousi šablonu", což je pro soudní řízení postup "naprosto nepředstavitelný".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.

V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, a především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami, obsaženými v jiné ústavní stížnosti téhož stěžovatele v obdobné právní věci, kterou Ústavní soud již dříve usnesením ze dne 17. 4. 2014

sp. zn.

odmítl jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu .

Podstatné přitom je, že závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v dané věci; jejich podrobná zdůvodnění jsou stěžovateli známa, a proto postačí na ně toliko odkázat.

Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - i v nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Nelze-li podrobit věcnému posouzení ústavní stížnost, nemůže logicky obstát ani s ní spojený návrh ve smyslu , a musí být odmítnut rovněž.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu