Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3262/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti N. H. H., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2013 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. dubna 2013 č. j. -329, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností podanou dne 25. 10. 2013, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť byl názoru, že jimi došlo k porušení a d (dále jen "") a , a y (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že obecné soudy neposkytly ochranu základních práv stěžovatele, neřídily se při své rozhodovací činnosti zákonem a mezinárodní smlouvou, když neprojednaly nezávisle a nestranně návrh stěžovatele a postupovaly v rozporu s § 2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, vedeném u Okresního soudu v Praze 7 pod sp. zn. , bylo zjištěno, že stěžovatel byl soudem prvního stupně uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle , (dále jen ""), kterého se měl dopustit tím, že nabízel k prodeji a přechovával za účelem uvádění do oběhu zboží neoprávněně opatřené ochrannými známkami, k němuž náleželo výhradní právo někomu jinému. Z výše uvedených důvodů rozhodl s poukazem na tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, podle a výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2,5 let a v souvislosti s padělaným zbožím rozhodl podle a b) o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Soud prvního stupně konstatoval, že vzhledem ke způsobu a místu prodeje měl soud za to, že si stěžovatel musel být vědom, že jde prokazatelně o padělky. Stěžovatel podal proti výrokům rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, které odvolací soud podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl a konstatoval, že předcházející řízení netrpí žádnými podstatnými vadami, že zejména právo stěžovatele na obhajobu bylo zachováno a v žádném případě se neztotožnil s argumentací stěžovatele, který namítal, že důkazy v trestním řízení byly opatřeny nezákonně. Proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel dovolání nepodal.

V ústavní stížnosti stěžovatel stejně jako v průběhu řízení před obecnými soudy primárně namítal nezákonnost opatření důkazů a jejich nepoužitelnost v řízení. Nezákonnost spatřoval v postupu celníků, kteří měli být vysláni řídícím orgánem do akce bez použití služebního stejnokroje za účelem zastření svého postavení, aby oklamali prodejce, a odhalili tím prodej padělků. Stěžovatel napadl postup celníků a označil jej za protizákonný, neboť měli použít při výkonu své působnosti operativně pátrací prostředky, a to konkrétně předstíraný podvod a použití agenta ve smyslu ustanovení § 158c a § 158e trestního řádu, když měli procházet prostory tržnice v civilním oblečení a chovat se jako zájemci o koupi vystavených věcí. Kdy je při této činnosti oslovil stěžovatel jako prodejce a nabízel jim své vystavené zboží, učinil nabídku poskytnutí značkového zboží, kterou celníci akceptovali a následovali stěžovatele do skladových prostor, kde následně začali vykonávat svou úřední činnost. Stěžovatel označil takto získané důkazy za protizákonné pro neexistenci písemného povolení k užití operativně pátracích prostředků. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a rozhodl o porušení jeho základních práv.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7. Soudy obou instancí se k ústavní stížnosti vyjádřily tak, že na svých odůvodněních trvaly, přičemž zde nebyl dán důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele.

Ústavní soud musel opětovně připomenout, že je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, a to za podmínky vyčerpání veškerých procesních opravných prostředků. Ústavní soud není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb.) se podává, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Bod 28 stanoviska s ohledem na práva účastníků řízení a zejména s přihlédnutím k principu právní jistoty stanovil, že se toto stanovisko použije na ústavní stížnosti podané k Ústavnímu soudu dnem následujícím po dni vyhlášení stanoviska ve Sbírce zákonů, tzn. v době po podání stížnosti stěžovatele. Je však nutné ctít účel institutu sjednocujícího stanoviska pléna podle , kterým je sjednocování judikatorní činnosti Ústavního soudu ve vztahu k právním názorům vysloveným v jeho dosavadních nálezech. V souladu s výše uvedeným pro posuzovaný případ bylo nutné dovodit, že pokud Ústavní soud musí sám posuzovat případnou existenci dovolacích důvodů a rozsáhle interpretovat námitky stěžovatele ve spojení s některým z dovolacích důvodů, je nutné označit takové podání stěžovatele za nepřípustné, neboť Ústavní soud nesmí nahrazovat rozhodovací činnost Nejvyššího soudu. Z tohoto důvodu Ústavní soud posoudil pouze námitku domnělého použití zakázaných operativně pátracích prostředků, a to konkrétně předstíraný podvod a použití agenta ve smyslu ustanovení § 158c a § 158e trestního řádu, neboť je zde předpoklad, že by je Nejvyšší soud v rámci meritorního přezkumu z hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení procesního postupu, předepsaného pro zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů dle § 2 odst. 5 trestního řádu, nepřezkoumal. Ve zbytku je ústavní stížnost stěžovatele nepřípustná.

Ústavní soud je oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud posoudil ve světle ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu celních orgánů, ani orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

K námitce stěžovatele ohledně použití zakázaných operativně pátracích prostředků Ústavní soud uvádí, že konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění zkoumají primárně obecné soudy. Ústavní soud z těchto skutkových zjištění vycházel a ztotožnil se také s hodnocením obecných soudů. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že o zákonnosti opatřených důkazů nemůže být pochyb, pokud jde o jejich sílu, neboť stěžovatel byl při nabídce prodeje zboží sledován a jeho chování i místo uskladnění zboží jednoznačně ukazovaly na to, že o nelegálnosti svého počínání věděl. Odvolací soud pak připomněl, že nebylo zapotřebí splnění zákonných podmínek uvedených v § 83a trestního řádu, tzn. příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, § 158c předstíraný podvod či § 158e použití agenta, neboť celníci by stánek stěžovatele minuli, nebýt jeho vlastní aktivity, když je zastavil a padělané výrobky jim ve skladu sám vnucoval. Z tohoto důvodu nebylo možné se ztotožnit s názorem stěžovatele, že jeho trestná činnost byla vyprovokována celními orgány. Spáchaný skutek vykazoval standardní znaky protiprávního jednání a stupeň nebezpečnosti pro společnost, příznačný pro přečiny. Samotná skutečnost, že pachatel v tomto případě jednal v omylu o skutečné identitě osob kupujících padělané zboží, není pro posouzení trestnosti relevantní. V této souvislosti je potřeba rozlišovat kontrolu od provokace, kdy kontrola je osvědčeným a zákonným prostředkem v boji proti závažné kriminalitě, oproti provokaci, která navádí ke spáchání trestného činu. V posuzovaném případě k provokaci jednoznačně nedošlo.

Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbylé části jako nepřípustný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu