Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 674/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Trochové, zastoupené JUDr. Markétou Sládkovou, advokátkou, se sídlem Krhanická 360/26, Praha 4, proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012 č. j. -185, a Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012 č. j. -164 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013 č. j. -269, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012 č. j. -185, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její občanskoprávní věci, a to z důvodu porušení článků 2, 81 a 90 y (dále jen " "), práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu článků 36 a 38 d (dále jen " "), a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a principu rovnosti zaručeného článkem 37 odst. 3 y a článkem 95 odst. 1 y. Ústavní stížnost spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012 č. j. -185, poněvadž dne 5. 2. 2013 byl stěžovatelce doručen exekuční příkaz k vymožení pohledávky věřitele jejího manžela prodejem podílu stěžovatelky na předmětných nemovitostech, přičemž provedení exekuce by mělo nenapravitelný a nevratný účinek. V červnu 2013 totiž stěžovatelčin manžel prodělal ischemickou cévní mozkovou příhodu, v důsledku které částečně ochrnul na pravou polovinu těla včetně obličeje, přičemž zdravotní problémy a s nimi spojené psychické problémy manžela přetrvávají, a proto je opuštění současného bydliště a hledání nového bydlení pro manžela objektivně nemožné. Kromě toho by manžel byl vystaven stresu a nemohl by dodržet předepsanou léčbu, což by vedlo k výraznému zhoršení jeho zdravotního stavu, který by v případě recidivy mozkové příhody mohl vést k jeho smrti, a tedy ke vzniku závažné újmy na straně stěžovatelky, která bez odhledu na zánik fakticity jejich manželství má k němu citový vztah, protože je otcem jejích dětí. Oproti tomu věřitel je prosperující právnickou osobou, jejíž základní kapitál činí 54 275 000 Kč a jejíž chod nebude odkladem exekuce nijak ovlivněn.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. , se podává, že Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2012 č. j. -185 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 9. 2010 č. j. -69, jímž bylo rozhodnuto, že darovací smlouva uzavřená dne 22. 7. 2009 mezi stěžovatelkou a jejím manželem, na základě které se stěžovatelka stala vlastnicí ideální poloviny budovy, pozemků a bytové jednotky spolu s podílem na společných částech bytového domu a stavebních parcelách ve výroku specifikovaných, je vůči žalobci (věřiteli stěžovatelčina manžela) právně neúčinná. Vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v rozsudku ze dne 11. 9. 2012, č. j. -164, krajský soud konstatoval, že úspěšná obrana stěžovatelky by spočívala v tom, že o úmyslu manžela zkrátit věřitele uzavřením darovací smlouvy nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula náležitou pečlivost, tj. s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu manžela vykonala takovou aktivitu, aby se o takovém úmyslu dozvěděla; to však stěžovatelka netvrdila ani neprokázala. Dodal, že není rozhodující, zda manžel uzavřením darovací smlouvy sledoval vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů způsobem odpovídajícím obsahu "dohody o vypořádání zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů" ze dne 5. 12. 2000, která nenabyla účinnosti, neboť návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí nebyl včas podán; z hlediska podmínek pro odporovatelnost právního úkonu je podstatné, že zkracoval věřitele manžela stěžovatelky.

3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 12. 2013 č. j. -269 stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost, protože závěry odvolacího soudu byly v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že jí a jejímu manželovi nebylo známo, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nabývá účinnosti až vkladem do katastru nemovitostí, a tak návrh na vklad podali až dne 7. 8. 2007, avšak dlouho před zahájením řízení věřitelem stěžovatelčina manžela o zaplacení jeho dluhů a vzhledem k tomu, že zápis již nebyl možný, na radu pracovníka katastrálního úřadu dne 22. 7. 2009 uzavřeli předmětnou darovací smlouvu. Z toho stěžovatelka dovozuje, že smlouva nebyla uzavřena s úmyslem zkrátit věřitele, ale dokončit vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, tedy manžel vůči stěžovatelce plnil morální závazek, který dle názoru stěžovatelky není bez významu. Manžel byl v této záležitosti "zcela laxní" a poskytl na nátlak stěžovatelky pouze nezbytnou součinnost. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že namísto zohlednění důvodu uzavření darovací smlouvy zredukoval možnost úspěšné obrany proti odpůrčí žalobě "prakticky až na nulu" tím, že svévolně a nad rámec zákona zavedl podmínku náležité pečlivosti, aniž by vysvětlil, jak se stěžovatelka měla zachovat a co podcenila. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na ustanovení a ustanovení nového , která ustoupila od používání neurčitého pojmu "náležitá pečlivost" a současně učinila právní důvod plnění významným, když relativní neúčinnosti se nelze dovolat tehdy, jedná-li se o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti. Stěžovatelka také uvádí, že ji manžel ani zaměstnanci žalobce o dluzích manžela neinformovali a ani to nebylo možno z chování manžela seznat.

5. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu, či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471).

8. Takové pochybení v napadených rozhodnutích Ústavní soud neshledal. Obecné soudy a především Nejvyšší soud ve svém rozsudku podrobně osvětlily problematiku odporovatelnosti právního úkonu, přičemž právní závěry, které přijaly, nevybočují ze standardního chápání tohoto právního institutu. Dlužník činí právní úkon v úmyslu zkrátit věřitele jednak tehdy, jestliže ví, že svým právním úkonem může znemožnit nebo ztížit alespoň částečné uspokojení věřitelovy pohledávky ze svého majetku, a jestliže takový následek také způsobit chce (úmysl přímý) nebo jestliže je s takovým následkem srozuměn pro případ, že opravdu nastane (úmysl nepřímý; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2013 sp. zn. ). V době, kdy manžel stěžovatelky uzavřel se stěžovatelkou darovací smlouvu (dne 22. 7. 2009), měl vůči němu žalobce splatné pohledávky vzniklé v letech 2005 - 2008, jež uplatnil u soudu žalobami ze dne 6. 11. 2008, 10. 11. 2008 a 27. 11. 2008, a které mu byly přiznány rozsudky ze dne 24. 2. 2009, jež nabyly právní moci dne 29. 3. 2010. Manžel stěžovatelky o těchto pohledávkách žalobce musel vědět a při uzavírání darovací smlouvy, byť ji nemusel činit v přímém úmyslu zkrátit uspokojení žalobcových pohledávek, si musel být přinejmenším vědom toho, že tímto právním úkonem může být žalobce v uspokojení svých pohledávek zkrácen, tedy jednal v úmyslu nepřímém.

9. Právní úprava odporovatelnosti dle ustanovení , (dále též "starý "), která byla uplatněna na stěžovatelčinu věc je jen redukovanou a málo funkční obdobou příslušné úpravy z roku 1950 [srov. důvodovou zprávu k , (dále též "nový ")], která nijak nezohledňuje motiv dárce, tedy zda plnil svou "morální" nebo právní povinnost ze zákona, smlouvy nebo z jiného právního důvodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001 sp. zn. ). Stěžovatelka se dožaduje přihlédnutí k právní úpravě relativní neúčinnosti obsažené v ustanovení nového inspirovaného zejména odpůrčím řádem (článek III. zákona č. 64/1931 Sb., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí; srov. důvodovou zprávu k novému ), který motiv dlužníka bere v potaz a některá darování činí nenapadnutelná odpůrčí žalobou. Mezi taková darování patří plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti [srov. ustanovení nového ], jímž je zejména poskytování výživného osobám, které úpadce není po zákonu povinen vyživovati (srov. Voska, J. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek, 1931, str. 177), podpora příbuzných a náhrada škody nezaviněné (srov. Hora, V. Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Praha: Československý kompas, 1931, str. 94); případné podřazení dalších situací pod toto zákonné ustanovení bude v budoucnu úkolem obecných soudů. K tomu je však třeba upozornit, že práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se posuzují podle dosavadních právních předpisů (srov. ustanovení nového ), byť korigovaných ustanoveními části první hlavy I nového (srov. ustanovení nového ), tedy ustanovení o relativní neúčinnosti obsažená v novém se na stěžovatelčinu věc nepoužijí.

10. Podmínka náležité pečlivosti nepředstavuje podmínku zavedenou svévolně Nejvyšším soudem, protože je zakotvena v ustanovení in fine starého . Termín "náležitá pečlivost", kterou zákon nijak nedefinuje, je třeba vykládat se zřetelem ke všem okolnostem zjištěným v konkrétní situaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. ) a nelze tedy stanovit obecně platný postup zjišťování úmyslu dlužníka. Závěr obecných soudů, dle kterého stěžovatelka nedoložila kroky, které podnikla ke zjištění úmyslu svého manžela při uzavírání darovací smlouvy, neshledal Ústavní soud nepřiměřeným. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že nová právní úprava relativní neúčinnosti nevyžaduje u osoby blízké náležitou pečlivost a tudíž standard vědomosti podstatně snižuje; to však nezbavuje osobu blízkou důkazní povinnosti zcela, neboť i ona musí prokázat, že úmysl zkrácení nemohla v době realizace právního jednání rozpoznat (srov. Švestka J. a kol. . Komentář, svazek I., Praha: Wolters Kluwer, 2014, str. 1502). Totéž ostatně platilo i v právní úpravě odpůrčího řádu (viz výše), dle které obratem "musil býti znám" uloženo jest druhé straně ručení za zaviněnou nevědomost o úpadcově úmyslu zkrátiti věřitele (srov. Voska, J. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek, 1931, str. 173).

11. Ústavní soud si je vědom tíživé situace stěžovatelky a zejména jejího manžela, do které se přivedli tvrzenou neznalostí zákona. Nicméně stěžovatelka má k dispozici procesní nástroj k dočasnému odvrácení provedení exekuce, jestliže se bez své viny ocitla přechodně v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro ni, resp. pro jejího manžela, zvláště nepříznivé zdravotní následky a žalobce by nebyl odkladem výkonu rozhodnutí vážně poškozen.

12. Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než podanou ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu