Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2964/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Heřmanice, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem AK Konečný s. r. o., se sídlem Olomouc, Na Střelnici 1212/39, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 10. 10. 2012 č. j. -1481 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2013 č. j. -1551 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013 č. j. -53, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným zločinem podvodu podle , odst. 5 písm. a) a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Zároveň mu byl uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu. Navíc byla stěžovateli uložena povinnost nahradit (společně a nerozdílně se spoluobžalovaným) škodu ve výši 17.000.000,- Kč ve vztahu k jednomu z poškozených a 35.500,- Kč ve vztahu k druhému z poškozených. Odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem posouzeno jako přípustné, ovšem pro zjevnou neopodstatněnost bylo odmítnuto.

Stěžovatel napadá všechna shora označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že postupem obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva. Výslovně pak uvádí, že došlo k porušení práva na soudní ochranu dle d, k porušení "ústavních předpisů o výkonu soudní moci, o soudní ochraně práv ( y) a o způsobu rozhodování soudu, zejména ustanovení o vázanosti soudu zákonem při rozhodování ( y)", jakož i k porušení práva na spravedlivý proces dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle nějž má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.

Stěžovatel ve své stížnosti, jak ostatně sám výslovně uvádí, opakuje argumentaci předestřenou již dovolacímu soudu, že "skutkové závěry obou soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a rovněž i s právními závěry těchto soudů a tento extrémní nesoulad měl za následek porušení [stěžovatelových] základních práv a svobod ve smyslu dotčení principů řádného a spravedlivého procesu". Stěžovatel opakuje své výhrady vůči rozhodnutí soudu prvého stupně, které již neúspěšně předestřel odvolacímu soudu, kdy se dle stěžovatele prvostupňový soud zcela nedostatečným způsobem vypořádal s objektivní stránkou skutkové podstaty zločinu podvodu, to nejen pokud jde o způsobený následek, tedy výši škody, která měla být tímto trestným činem způsobena, ale i pokud jde o jednání, kterého se měl společně se spoluobžalovaným dopustit. Popis skutku považuje za nedostatečný a nepřesný a rozhodné skutkové okolnosti, ze kterých vycházely soudy obou stupňů, nejsou v odůvodnění jejich rozhodnutí podrobněji rozvedeny a konkretizovány. Stěžovatel též v ústavní stížnosti zpochybňuje své doznání, které bylo jedním z důkazů.

Ústavní soud shledal stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud předesílá, že není další instancí v systému obecné justice. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí obecného soudu tehdy, pokud ji lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, tudíž ji objektivně není možno akceptovat (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 6. 5. 2004, N 66/33 SbNU 155). V procesu dokazování může jít o případ tzv. opomenutých důkazů, dále případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. nález

sp. zn.

ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377).

Poté, co Ústavní soud konfrontoval argumenty předestřené v ústavní stížnosti s rozhodnutími nalézacího i odvolacího soudu, uzavírá, že postup obecných soudů nelze považovat za jakkoli svévolný či excesivní. Pokud jde o hodnocení důkazů, nalézací soud zvolený způsob hodnocení důkazů dostatečně zdůvodnil, přičemž s námitkami stěžovatele, které jsou v ústavní stížnosti opět zopakovány, se pak podrobně vypořádal již odvolací soud. Doznání stěžovatele v přípravném řízení, jakož i u hlavního líčení, nebylo jediným důkazem, byly provedeny i další, v jejichž celkovém kontextu pak soudy jednotlivé skutky stěžovatele posoudily a právně kvalifikovaly. Na postupu obecných soudů, ani na odůvodnění jejich rozhodnutí neshledává Ústavní soud vadu, která by případnou ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů umožnila.

S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Namísto soudce Jaroslava Fenyka uvedeného v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, rozhodoval v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) soudce Radovan Suchánek.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu