Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 927/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou se sídlem Národní třída 71, Hodonín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -313 ze dne 28. 11. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení , , d a evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl ve výrocích I., II., III. a V. změněn rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 7. 2013 č. j. -217 ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 11. 7. 2013 č. j. -224 tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se se svým nezletilým synem v každém lichém týdnu v kalendářním roce od pátku 15.00 hod. do neděle 18.00 hod., v každém sudém týdnu v kalendářním roce od středy 15.00 hod. do čtvrtka 8.00 hod., v každém roce 25. 12. od 15.00 hod. do 26. 12. do 18.00 hod., v každém lichém kalendářním roce o Velikonoční neděli od 9.00 hod. do 18.00 hod., v každém sudém kalendářním roce o Velikonočním pondělí od 9.00 hod. do 18.00 hod., každoročně od 1. 7. od 9.00 hod. do 10. 7. 18.00 hod a od 1. 8. od 9.00 hod. do 10. 8. do 18.00 hod. a dále upravil způsob předávání nezletilého mezi rodiči.

Stěžovatel nesouhlasí se změnou provedenou krajským soudem, pokud jde styk otce s nezletilým synem během pracovního týdne, odůvodněný potřebou pravidelné zájmové činnosti a potřebou umožnit matce mít dítě souvisle v časovém období, a to v zájmu stability a zázemí domova. Stěžovatel upozorňuje, že nezletilý neměl v době vydání rozsudku žádné pravidelné zájmové činnosti a stěžovatel je schopen synovi umožnit návštěvu zájmových činností. Dále nesouhlasí s tím, že v době prázdnin má mít syna v péči pouze 20 dní. Je přesvědčen, že kolizní opatrovník preferuje péči matky před péčí otce, aniž proto má oporu ve skutečných zájmech nezletilého. Stanovisko krajského soudu vyjádřené v napadeném rozsudku považuje stěžovatel za rezignaci soudu na postoj matky, která v řízení uplatňuje své neodůvodněné požadavky.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy.

Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele se závěry krajského soudu, který částečně vyhověl odvolání matky nezletilého proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Ústavní soud ověřil, že krajský soud při rozhodování o úpravě rozsahu styku otce s nezletilým synem se věcí zákonu odpovídajícím způsobem zabýval. V odůvodnění rozhodnutí srozumitelně rozvedl, z jakých důvodů přistoupil k úpravě styku stanoveného v rozhodnutí soudu prvního stupně. Zejména přihlédl k doplněnému dokazování, aktuálnímu stanovisku kolizního opatrovníka, závěrům dětského psychologa a k věku dítěte. Rovněž poukázal na to, že konfliktní chování obou rodičů může mít do budoucna negativní vliv na psychiku nezletilého.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se krajský soud při rozhodování dopustil libovůle, neodůvodněně upřednostňoval jednoho z rodičů nebo by jeho rozhodnutí bylo v rozporu se zájmem nezletilého dítěte.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud tedy ani v projednávané věci není oprávněn přehodnocovat řádně odůvodněné závěry krajského soudu ohledně rozsahu úpravy styku stěžovatele s nezletilým synem, kterým nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Samotná okolnost, že se stěžovatel se závěry soudů neztotožňuje, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.

Jakkoliv lze chápat postoje rodiče, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu