Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1096/13

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Konfršta, zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem náměstí Míru 143, Domažlice, proti rozhodnutí ministra financí ze dne 20. 8. 2008 č. j. 40999/2008, rozhodnutí ministra financí ze dne 20. 11. 2008 č. j. 78207/2008, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012 č. j. -38 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013 č. j. -48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obsah napadených rozhodnutí

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných , a 3 a a 2 d (dále jen " "), Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva") a , a 4 y ČR.

2. Rozhodnutím ministra financí ze dne 20. 8. 2008 č. j. 40999/2008 byla zrušena rozhodnutí Celního ředitelství Praha, jimiž bylo stěžovateli přiznáno odchodné a platové vyrovnání. To odůvodnil tím, že rozhodnutí, kterým byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru, bylo k odvolání stěžovatele zrušeno, a to se zpětným účinkem. Stěžovatelův služební poměr proto trval jako by nebyl ukončen, a proto nemohl stěžovateli vzniknout nárok na odchodné a platové vyrovnání. Rozhodnutím ministra financí ze dne 20. 11. 2008 č. j. 78207/2008 byl stěžovatelův rozklad proti předchozímu rozhodnutí zamítnut. V důsledku zrušení rozhodnutí o propuštění byl obnoven právní stav, který existoval před jeho vydáním, a stěžovatelův služební poměr proto neskončil. Rozhodnutí vydaná na základě skončení služebního poměru tak byla vydána v rozporu se zákonem, jelikož podmínkou pro přiznání odchodného a platového vyrovnání je právě skončení služebního poměru, ke kterému de iure nedošlo. Stěžovatelova argumentace, že služební poměr nebyl obnoven ex tunc, není případná, neboť v takovém případě by stěžovateli nemohla být započítána celá délka poměru pro případné výsluhové nároky a nemohl by mu být zpětně proplacen služební příjem.

3. Městský soud v Praze přezkoumal prvostupňové a druhostupňové správní rozhodnutí a žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se s jejich právní interpretací zpětného obnovení služebního poměru v důsledku zrušení pravomocného rozhodnutí o propuštění a neslučitelnosti nároků ze služebního poměru s nároky vyplývajícími ze skončení takového služebního poměru. Soud se neztotožnil s argumentací stěžovatele snažící se z hlediska dobrých mravů ospravedlnit přijetí obojího plnění. Ve skutečnosti se totiž jedná o plnění alternativní a uplatnění nároků na obě plnění ze strany stěžovatele nemůže obstát ani bona mente. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se se zmiňovanou argumentací a uvedl, že právní stav, podle kterého se služební poměr obnovil ex nunc, ve skutečnosti představuje stav odporující zákonu. Na základě nezákonného, zrušeného rozhodnutí totiž nemohla být vydána další rozhodnutí o přiznání výsluhových nároků.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že napadenými rozhodnutími byla zrušena rozhodnutí přiznávající mu výsluhové nároky. Dle názoru stěžovatele byla tato rozhodnutí vydána v souladu s právním a skutkovým stavem existujícím v době jejich vydání a pro jejich zrušení nebyly dány důvody skutkové, ani právní. V době mezi vydáním rozhodnutí o propuštění a jeho zrušením stěžovatel právně ani fakticky ve služebním poměru nesetrvával a z tohoto pohledu měla být dle ustanovení , o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, zrušená rozhodnutí o přiznání výsluhových nároků přezkoumávána, nikoliv s ohledem na rozhodnutí zrušující rozhodnutí o propuštění.

III.

Hodnocení Ústavního soudu

5. Ústavní soud je podle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

6. Stěžovatel svou stížnost staví právě na polemice s interpretací podústavního práva obecnými soudy. Ústavnímu soudu však ve světle výše nastíněných principů role interpreta podústavního práva nepřísluší a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2014, usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 3. 2014].

7. Taková situace však v projednávaném případě nenastala. Všechna napadená rozhodnutí splňují podmínky předvídané u a Úmluvou, přičemž samotná argumentace týkající se otázky trvání služebního poměru nijak nevybočuje z příslušných zákonných ustanovení a obecných právních principů a zásad. Ústavní soud pak neshledává nutným k argumentaci podané v rozhodnutí správních soudů a orgánů cokoliv dodávat, neboť veškeré aspekty problematiky působnosti rozhodnutí ex tunc a obnovení trvání služebního poměru jsou v nich extenzivně rozvedeny.

8. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu