Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3862/12

Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Zdeňka Jankovského, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem se sídlem Karlovo nám. 15, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. července 2012 č. j. -134 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2011 č. j. -99, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení , , , , , , a d (dále jen " ") a y ČR.

Tato rozhodnutí byla vydána správními soudy v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , v níž stěžovatel vystupoval jako žalobce proti žalovaným 1) Kanceláři prezidenta republiky a 2) prezidentovi České republiky.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se žádostí o poskytnutí informace adresované "celému úřadu prezidenta republiky" domáhal sdělení, jakým způsobem byl vybrán k zastupování prezidenta republiky v řízení s právním čekatelem JUDr. Petrem Langerem, PhD., advokát JUDr. Aleš Pejchal, kolik za toto zastoupení bylo zaplaceno a jak a kdy sdělil "úřad prezidenta republiky osobní údaje stěžovatele třetí osobě".

Protože se stěžovatel domníval, že za situace, v níž na jeho žádost o poskytnutí informace adresované "celému úřadu prezidenta republiky" reagovala "jen" Kancelář prezidenta republiky, došlo k nečinnosti "úřadu prezidenta republiky", namítal stěžovatel ve správní žalobě nečinnost tohoto úřadu.

V souvislosti s řízením před městským soudem stěžovatel tvrdí, že v předmětném řízení došlo k procesnímu pochybení, spočívajícímu v neprovedení většiny jím navržených důkazů, přičemž jejich provedení bylo údajně bez řádného odůvodnění zamítnuto.

Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem městského soudu, že byl povinen ke své stížnosti k prokázání svých tvrzení připojit důkazy. Podle názoru stěžovatele bylo porušeno i jeho právo na rovnost účastníků řízení, jestliže údajně neměl možnost reagovat na všechna podání žalovaných, neboť ta mu nebyla soudem před jednáním zaslána.

Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel vytýká, že neodstranil vady rozsudku městského soudu. Navíc jeho rozhodnutí je prý v rozporu s jeho předchozím rozsudkem ze dne 11. 4. 2011 č. j. -68, takže jeho rozhodování je nepředvídatelné, což odporuje principu právního státu podle článku 1 y. Postupem Nejvyššího správního soudu prý došlo také k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 y.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 1. 7. 2011 č. j. -99 zamítl žalobu stěžovatele proti žalovaným: 1) Kanceláři prezidenta republiky a 2) prezidentu České republiky (dále jen "žalovaní"), kterou se domáhal zrušení rozhodnutí vedoucího Kanceláře prezidenta republiky ze dne 9. 9. 2008 č. j. KPR 6497/2008, kterým byl podle , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), potvrzen postup Kanceláře prezidenta republiky při vyřizování žádostí stěžovatele o poskytnutí informace ze dne 28. 7. 2008.

Stěžovateli byly poskytnuty požadované informace Kanceláří prezidenta republiky dne 11. 8. 2008. Správnost a úplnost poskytnutých informací stěžovatel zpochybnil, přičemž tvrdil, že žalovaným je "úřad prezidenta republiky". Tento názor stěžovatele vyvrátil městský soud poukazem na skutečnost, že žádný úřad prezidenta republiky neexistuje, což později doplnil o další argumenty i Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozhodnutí. Městský soud v souladu s předchozím rozhodnutím kasačního soudu doplnil dokazování o stěžovatelem předložené a některé jím navržené důkazy a žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 7. 2012 č. j. -134 kasační stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou.

III.

Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato zásada je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [ , písm. d) y (dále jen " ")].

Takové pochybení ze strany ve věci rozhodujících soudů, které by svým rozsahem a závažností dosáhlo úrovně porušení ústavně chráněných práv stěžovatele, Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel jen polemizuje se závěry, které vyvodily ve věci rozhodující soudy, zejména pak se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, obsaženým v jeho rozhodnutí. Od Ústavního soudu se stěžovatel domáhá přehodnocení právních názorů podrobně rozvedených v napadených rozhodnutích, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec tzv. podústavního práva.

Ve věci rozhodující soudy, zejména Nejvyšší správní soud se námitkami vznesenými stěžovatelem podrobně zabývaly a svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

Stěžovatelem uvedené námitky jsou jen opakováním těch argumentů, s nimiž se řádně vypořádal Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí a vzhledem k podrobnosti tohoto odůvodnění Ústavní soud nevidí důvod se jimi opětovně zabývat i v rámci projednávané ústavní stížnosti.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává:

, o svobodném přístupu k informacím, který byl vydán k realizaci y, je obecným právním předpisem zajišťujícím právo veřejnosti na informace, jež mají k dispozici státní orgány, orgány územní samosprávy, i další subjekty, které rozhodují na základě zákona o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Povinné subjekty jsou podle tohoto zákona zavázány především k tomu, aby zveřejňovaly základní a standardní informace o své činnosti automaticky tak, aby byly všeobecně přístupné. Ostatní informace, které se vztahují k jejich působnosti, vydají povinné subjekty na požádání žadatele. Výjimkou z tohoto pravidla jsou informace, jejichž poskytnutí zákon výslovně vylučuje nebo v nutné míře omezuje. Jde zejména o informace, které jsou na základě zákona prohlášeny za utajované, nebo informace, které by porušily ochranu osobnosti a soukromí osob.

Podle Komentáře k d (Wagnerová E. a kolektiv; Praha 2012, Wolters Kluwer, str. 436 - 437) y "... neobsahuje žádné základní právo a není důvodu jej interpretovat ani jako další omezení základních práv obsažených v prvních dvou odstavcích. Jde o zdůraznění informační povinnosti veřejné moci, jež, má-li být zúžena, pak samo takové zúžení podléhá limitům stanoveným pro omezení práv z prvních dvou odstavců, které jsou obsaženy v odst. 4 komentovaného ustanovení. ... Státním orgánům je výslovně uložena povinnost o své činnosti poskytovat informace, a to způsobem, který z hlediska účelu bude dostatečný."

Ústavní soud konstatuje, že v napadených rozhodnutích obecných soudů nedošlo při interpretaci příslušných ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím k žádnému excesu, jež by měl ústavněprávní relevanci.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu