Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 602/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti D. M., zastoupené JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem se sídlem Praha 7, Bubenská 47/113, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -543 ze dne 4. 12. 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -453 ze dne 16. 3. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. -405 ze dne 29. 6. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení , a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Dále požaduje, aby v publikovaném textu nebyly zveřejněny údaje o její totožnosti a totožnosti jejích dětí.

Předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba, kterou se žalobkyně - Městská část Praha 8 jako vlastník objektu domáhala po stěžovatelce a druhém žalovaném zaplacení předmětné částky, kterou žalovaní získali užíváním nebytových prostor ve vlastnictví žalobkyně za období 12/2003 - 9/2005. Soudy žalobě vyhověly, neboť dospěly k závěru, že na straně žalovaných došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši obvyklého nájemného za užívání srovnatelných prostor. Oba žalované, kteří nebytové prostory nejdříve užívali na základě nájemní smlouvy (uzavřené s oběma žalovanými), soudy zavázaly k zaplacení dlužné částky solidárně, neboť i po ukončení nájemního vztahu (výpovědí z důvodů neplacení nájmu) a exekučnímu vyklizení nebytových prostor, měli nebytový prostor ve své dispozici. Městský soud částečně vyhověl odvolání stěžovatelky a rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zavázána k zaplacení částky 132 334 Kč s přísl., změnil tak, že se žaloba v rozsahu částky 33 449 Kč zamítá. Při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ustanovení (ve prospěch stěžovatelky). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a shodně jako v řízení u civilních soudů zejména namítá, že ona osobně nemohla nebytové prostory pro alkoholismus a hrubé jednání žalovaného užívat. Nemohla ani nijak ovlivnit, aby nebytové prostory byly vráceny žalobkyni. Soudy nepřihlédly k tomu, že žalovaný oznámil žalobkyni, že předmětné prostory užívá pouze on sám. Žalobkyně, která věděla o hrubém chování žalovaného a byla jeho opatrovnicí v řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům, měla prostředky i možnosti, jak žalovaného rychle vystěhovat. Soudy se dostatečně nezabývaly jejími námitkami ohledně výše bezdůvodného obohacení a nesprávně akceptovaly námitku promlčení vznesenou žalobkyní ve vztahu k stěžovatelkou uplatněnému nároku. Nejvyššímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je nespravedlivé a dovolání posoudil příliš formalisticky.

Stěžovatelka dále poukazuje na nepřiměřenou délku řízení (více jak sedm let), které pro ni bylo zátěží psychickou, časovou i finanční. Průtahy zapříčinila žalobkyně, neboť podala žalobu s vadami, které odstraňovala až v průběhu řízení a zamlčovala skutečnosti rozhodné pro projednání a rozhodnutí ve věci.

Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y.

Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že stěžovatelka je povinna solidárně s žalovaným zaplatit předmětnou částku spolu s příslušenstvím. Výše dlužné částky byla stanovena s přihlédnutím ke znaleckému posudku, přičemž odvolací soud, s ohledem na požadavek uvedený v žalobě, přisoudil žalobkyni nižší částku, než by jí podle zjištění soudu náležela. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nikdy neučinila vůči žalobkyni platný právní úkon směřující k započtení jí tvrzené pohledávky, považoval odvolací soud za nadbytečné se zabývat tvrzením stěžovatelky ohledně neplatnosti námitky promlčení vznesené žalobkyní z důvodu rozporu s dobrými mravy. Vzájemný návrh vzala stěžovatelka zpět.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry nalézacího a odvolacího soudu, které shledaly stěžovatelku solidárně spolu s druhým žalovaným povinnou k zaplacení předmětné částky, či závěry ohledně výše bezdůvodnému obohacení, které jim mělo vzniknout z důvodů nevrácení původně pronajatých nebytových prostor.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu pak nelze hodnotit jako formalistické, neboť z jeho odůvodnění je naopak zřejmé, že Nejvyšší soud se velmi podrobně a důkladně zabýval dovolacími námitkami stěžovatelky a závěry, které jej vedly k odmítnutí dovolání podle a odst. 2 písm. a) řádně odůvodnil.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Pokud jde o námitku týkající se průtahů v řízení, Ústavní soud dodává, že po nabytí účinnosti kterým se mění , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, je procesním prostředkem k ochraně práva, zasaženého neodůvodněnými průtahy v již skončeném řízení, uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě nevyhovění požadavku.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost podle ustanovení mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. O návrhu stěžovatelky na anonymizaci rozhoduje Ústavní soud samostatným usnesením.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu