Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1561/13

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 3. dubna 2014

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti Mgr. Ingrid Žvátorové, zastoupené JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Přímětická 1185, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. června 2008 č. j. -695, ve znění opravného usnesení ze dne 11. července 2008 č. j. -707 a ve spojení s usnesením ze dne 6. února 2009 č. j. -788, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012 č. j. , 308/2009-902, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2012 č. j. -908, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2013 č. j. -931, jimiž bylo rozhodnuto ve věci vypořádání společného jmění stěžovatelky a jejího bývalého manžela, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Ing. Jaromíra Žvátory jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012 č. j. , 308/2009-902, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2012 č. j. -908, bylo ve výrocích II a IV porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces ve smyslu d a právo na ochranu majetku ve smyslu d.II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012 č. j. , 308/2009-902, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2012 č. j. -908, se ve výrocích II a IV ruší.III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 15. května 2013 návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), jímž se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými dle jejího tvrzení došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v , a d (dále jen " "). Stěžovatelka rovněž v souvislosti s podáním ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze ve smyslu ustanovení .

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem vypořádal společné jmění stěžovatelky a jejího v té době již bývalého manžela (dále jen "vedlejší účastník"). Učinil tak podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, na základě žaloby podané vedlejším účastníkem. Jelikož mezi znesvářenými stranami nedošlo k dohodě, rozhodl obvodní soud, že do výlučného vlastnictví stěžovatelky připadá zejména nemovitost určená k bydlení v hodnotě 830 000 Kč a podíl v bytovém družstvu v hodnotě 2 800 000 Kč. Přitom obvodní soud přikázal stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 1 965 000 Kč jako vyrovnání. O nákladech řízení vzniklých státu rozhodl soud prvního stupně tak, že každý z účastníků má povinnost nahradit jednu polovinu těchto nákladů. O nákladech řízení vzniklých účastníkům rozhodl podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") tak, že žádnému z nich nenáleží právo na náhradu nákladů řízení, neboť dle výsledku řízení nelze stanovit, kdo z účastníků měl ve věci úspěch. Obě strany podaly proti uvedenému rozhodnutí odvolání. O nich rozhodl Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") tak, že rozsudek obvodního soudu změnil, přičemž opět vyšel ze zásady rovnosti podílů účastníků na nabytém majetku. Ve výroku rozsudku přiřknul do vlastnictví vedlejšího účastníka nemovitost určenou k bydlení v hodnotě 830 000 Kč, přívěsný vozík v hodnotě 5 000 Kč a osobní automobil v hodnotě 8 000 Kč. Do výlučného vlastnictví stěžovatelky přiřknul hodnotu členského podílu v bytovém družstvu, tj. 2 800 000 Kč, a úspory ve výši 741 030,80 Kč. Přitom odvolací soud stanovil, že žalovaná je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 1 455 365,90 Kč jako vyrovnání. Výrok o povinnosti nahradit náklady státu potvrdil a dále v souladu s ustanovením stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka podala proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání. Nejvyšší soud rozhodnutí městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu projednání, když přisvědčil stěžovatelčině námitce ohledně nesprávnosti znaleckého posudku, kterým byla stanovena hodnota podílu v bytovém družstvu, jelikož tato byla posuzována ke dni zániku společného jmění manželů. Nejvyšší soud s odkazem na nejnovější judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010 sp. zn. ) uvedl, že je potřeba vyjít ze stavu a obvyklé ceny podílu v době zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu. V návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydal městský soud nové rozhodnutí, v jehož výroku přiřknul do výlučného vlastnictví stěžovatelky členský podíl v bytovém družstvu ohodnocený podle nového znaleckého posudku na částku 1 300 000 Kč. Stěžovatelce byla zároveň uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako vyrovnání částku 697 515,90 Kč. Městský soud dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení vzniklé státu i vedlejšímu účastníkovi, neboť to dle něj byla stěžovatelka, která svou neochotou dohodnout se celé soudní řízení fakticky vyvolala. Stěžovatelka podala proti novému rozhodnutí městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně bezdůvodné.

II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření ostatních účastníků řízení

3. Stěžovatelka předně namítá, že v průběhu řízení nebyly respektovány příslušné zákony a stanovy příslušného bytového družstva, jakož i závazný rozsudek obvodního soudu ze dne 28. prosince 2001 č. j. -30, kterým byl zrušen společný nájem bytu žalobce a stěžovatelky. Vedle toho stěžovatelka namítá, že v průběhu řízení docházelo k nezákonným praktikám například tím, že se měly obsahově měnit protokoly z jednání ve prospěch protistrany. Další procesní pochybení spatřuje stěžovatelka v průtazích řízení před obecnými soudy, které bez jejího zavinění trvalo jedenáct let. Za významné porušení spravedlnosti napadeného řízení stěžovatelka považuje to, že jí sice byl přikázán určitý majetek, ale pouze ve virtuální podobě. Úsporami, které jí soud přiznal, stěžovatelka fakticky nedisponuje a vyrovnání za podíl v bytovém družstvu přivedlo stěžovatelku do významné finanční tísně a následně byla proti ní vedena exekuce. Poslední námitka stěžovatelky směřuje proti výroku o náhradě nákladů řízení napadeného rozsudku městského soudu. V prvním rozsudku rozhodl v tomto směru městský soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu však městský soud novým rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení vzniklé státu i vedlejšímu účastníkovi. V této části je dle stěžovatelky rozsudek nepřezkoumatelný a nepředvídatelný, neboť pro změnu nákladových výroků nebylo provedeno žádné dokazování ani jiná skutková zjištění. Nadto stěžovatelka uvádí, že v dovolacím a v navazujícím odvolacím řízení byla úspěšná, neboť její povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi vyrovnání se snížila o 757 000 Kč. Náklady řízení by tak měly jít k tíži obou stran sporu. Stěžovatelka tedy uvádí, že při vydání napadeného rozhodnutí městský soud nezohlednil v nákladových výrocích kritérium úspěchu, a proto je třeba toto rozhodnutí považovat za nepředvídatelné a protiústavní. Ze všech uvedených důvodů tedy stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

4. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí opírá stěžovatelka především o svoji tíživou finanční situaci a s ní spojené riziko významného zásahu do jejích základních práv a svobod. Nikomu dalšímu navíc odkladem vykonatelnosti napadených rozhodnutí nevznikne dle stěžovatelky žádná významná újma.

5. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil městský soud, který v zásadě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nadto pouze odmítl, že by soud postupoval nezákonně a měnil např. protokoly z ústních jednání. Proti tomu nakonec ani stěžovatelka nikdy dříve nebrojila. Z toho důvodu městský soud navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.

6. Rovněž Nejvyšší soud zaslal k ústavní stížnosti své vyjádření, v němž poukázal na to, že stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem toliko opakuje argumenty, s nimiž se už obecné soudy dostatečně vypořádaly. Proto rovněž pro podrobnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a nad rámec toho pouze konstatoval, že některé námitky stěžovatelka v řízení o dovolání neuplatnila, aniž by jí v tom jakákoliv skutečnost bránila, což činí příslušnou část ústavní stížnosti nepřípustnou. Dále konstatoval, že stěžovatelka sama projevila přání stát se vlastníkem podílu v bytovém družstvu, a proto si musela být vědoma toho, že bude muset vedlejšímu účastníkovi vyplatit odpovídající finanční vyrovnání. Výroky o náhradě nákladů řízení pak nemohly být předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost.

7. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil, aniž se však svého postavení výslovně vzdal.

8. Stěžovatelka následně využila svého práva repliky, v níž v zásadě zopakovala již dříve uplatněné námitky a důrazně se ohradila vůči tomu, že by si na postup soudů (způsob protokolace) již dříve nestěžovala.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

9. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené , přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s ustanoveními až 31 a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení důvodnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti ( a 2 ), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje v převážné části svého obsahu, s výjimkou části brojící proti výrokům o náhradě nákladů řízení, zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

11. Vzhledem k charakteru stěžovatelkou vznesených námitek tak Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že je dle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy povolán k přezkumu správnosti výkladu a následné aplikace norem jednoduchého práva. Přezkum činnosti obecných soudů se tak v řízení o ústavní stížnosti omezuje nejčastěji na posouzení dodržení kautel spravedlivého procesu, zakotvených zejména v hlavě páté y. Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že výroky i odůvodnění napadených rozhodnutí v části týkající se merita posuzovaného řízení, tedy samotného vypořádání společného jmění manželů, z tohoto ústavněprávního hlediska plně obstojí.

12. Jednotlivé výroky napadených rozhodnutí vypořádávající zaniklé společné jmění jsou dostatečně odůvodněny a je zřejmé, na základě jakých úvah soudy dospěly k závěrům rozvedeným v odůvodnění. Z odůvodnění rozhodnutí rovněž vyplývá, že soudy přihlédly k návrhům obou stran sporu. Jakkoliv může Ústavní soud chápat stěžovatelčino finanční strádání způsobené exekučním řízením vedeným z důvodu pohledávky vedlejšího účastníka, nelze takový stav označit za zjevně nespravedlivý, jelikož z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatelka nechtěla do svého výlučného vlastnictví podíl v bytovém družstvu, naopak o něj stála. Snažila se sice přitom městský soud přesvědčit, že podíl v bytovém družstvu nikdy do společného jmění manželů nespadal, odvolací soud však této argumentaci nepřisvědčil a toliko odlišný názor stěžovatelky a de facto z něj vyplývající stěžovatelčina tíživá finanční situace nemohou založit opodstatněnost její ústavní stížnosti. Sám vedlejší účastník pak v odvolání poukázal na fakt, že stěžovatelce byly přiřknuty do výlučného vlastnictví věci velké hodnoty, a žádal proto odvolací soud, aby vlastnictví k těmto věcem přehodnotil právě s ohledem na výši vypořádacího podílu, který by musela stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi vyplatit (srov. str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí městského soudu). Nejčastěji opakovaná námitka stran "virtuální hodnoty" stěžovatelce přiřčeného majetku je typickou ukázkou nesouhlasu stěžovatelky se skutkovým hodnocením obecného soudu, přičemž, jak je uvedeno výše, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do skutkových zjištění obecných soudů zasahovat. Totéž se týká i obecné námitky vyjadřující stěžovatelčin nesouhlas s výkladem norem podústavního práva, především obecných ustanovení . Ostatní uplatněné námitky (např. tvrzené pozměňování protokolů z ústních jednání v neprospěch stěžovatelky či námitka podjatého způsobu vedení sporu) představují toliko povšechné, zcela nekonkretizované výtky vůči postupu obecných soudů, z nichž ani není patrno, jakým způsobem mohl takový postup bezprostředně zasáhnout základní práva a svobody stěžovatelky. V části brojící proti výrokům napadených rozhodnutí, jimiž bylo vypořádáno společné jmění stěžovatelky a vedlejšího účastníka, je tedy třeba ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. Jako nepřípustnou je třeba odmítnout stěžovatelčinu námitku protiústavních průtahů v předmětném soudním řízení, neboť stěžovatelka měla po významnou část vedeného řízení (ode dne 1. července 2004) možnost brojit proti takovým průtahům návrhem ve smyslu ustanovení , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, což neučinila.

13. Za opodstatněnou a důvodnou považuje naopak Ústavní soud ústavní stížnost v části brojící proti ve výroku tohoto nálezu uvedené části rozhodnutí městského soudu týkající se náhrady nákladů řízení. Ústavní soud dal v minulosti sice stěžovatelům opakovaně najevo, že problematiku nákladů řízení považuje z ústavněprávního hlediska za podružnou, její řešení nedosahuje obvykle ústavněprávní roviny, a to i vzhledem k dostatečně "flexibilní" právní úpravě, dávající v této oblasti rozhodujícímu soudu dostatečný prostor ke zvážení všech relevantních právních i skutkových okolností probíhajícího řízení [obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2010

sp. zn.

(N 112/57 SbNU 419), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Ani ta okolnost, že se jedná o výrok o nákladech řízení, nemůže však vést k tomu, že nebudou respektovány kautely spravedlivého procesu, mezi něž tradičně náleží i zákaz svévolného rozhodování [srov. např. nález ze dne 6. 6. 2013

sp. zn.

(N 102/69 SbNU 691), dostupný též na http://nalus.usoud.cz] a naplnění souvisejících zásad ochrany legitimního očekávání účastníků a předvídatelnosti soudních rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 9. 12. 2013

sp. zn.

(N 212/71 SbNU 495), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. K tomu však v projednávané věci dle názoru Ústavního soudu došlo, takže bylo nutno věc posoudit v duchu právě zmíněných závěrů plynoucích z jeho prejudikatury.

14. Jak je popsáno výše, rozhodoval městský soud v předmětné věci dvakrát, jelikož proti jeho prvnímu rozhodnutí, jež rozdělilo povinnost nahradit náklady státu a povinnost nést své vlastní náklady na oba účastníky, podala stěžovatelka dovolání, které bylo z významné části úspěšné. Přesto však v tomto druhém rozhodnutí byla stěžovatelce stanovena povinnost uhradit samostatně náklady řízení vzniklé státu (28 188 Kč) i vedlejšímu účastníkovi (228 510 Kč). Zatímco v prvním rozhodnutí tedy odvolací soud s pouhým odkazem na ustanovení stanovil povinnost každého z účastníků nést své náklady řízení sám, označil ve druhém rozhodnutí vedlejšího účastníka za úspěšnou stranu, resp. stranu dohnanou k podání žaloby stěžovatelčinou neochotou dohodnout se, a proto mu s odkazem na ustanovení přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Z žádného místa odůvodnění druhého rozsudku ani spisového materiálu však nevyplývá, na základě jakých skutečností dovodil městský soud tento poměrně zásadní posun. K nákladové části výroku nebylo vedeno žádné zjišťování a z žádného místa příslušného spisu nelze dovodit, že by tato otázka byla předmětem při vlastním jednání. Stěžovatelka tak neměla možnost se k této otázce jakkoliv vyjádřit, ačkoliv vzhledem k výši uvedených částek není pochyb o tom, že takové rozhodnutí představuje velmi citelný zásah do jejích majetkových práv. Proto je třeba takovou změnu názoru městského soudu považovat za překvapivou, nepředvídatelnou a projev libovůle, zejména představuje-li velmi citelný zásah do majetkových práv stěžovatele. Proti takovému postupu odvolacího soudu je Ústavní soud povinen zasáhnout, aniž by tím však jakkoliv hodnotil správnost příslušných skutkových úvah obsažených ať již v prvním, anebo druhém rozhodnutí městského soudu.

15. Vytýkané pochybení má sice převážně procesní charakter, neboť spočívá zejména v nedostatečně odůvodněné změně právního názoru, vyústivší v zásah do stěžovatelčiných majetkových práv, svou roli však při hodnocení Ústavního soudu hrála i skutečnost, že jen těžko si lze představit, k jaké zásadní skutečnosti odůvodňující tuto změnu názoru městského soudu mohlo dojít v průběhu dovolacího a opakovaného odvolacího řízení, obzvláště odůvodňuje-li městský soud tuto změnu nepřímo tím, že stěžovatelka od počátku nalézacího řízení (ba ještě před ním) kategoricky odmítala jakoukoliv dohodu, a tím stěžovatele donutila podat k obvodnímu soudu žalobu na vypořádání společného jmění manželů. Změna právního názoru soudu na chování účastníků, jakkoliv se vzhledem k principu důvěry ve správnost a promyšlenost soudního rozhodování jedná jistě o jev nežádoucí, nepředstavuje sama o sobě porušení práva na spravedlivý proces; to však jen za předpokladu, je-li tato změna dostatečně odůvodněna a soud i při novém rozhodování dodrží všechny standardy spravedlivého procesu. V tomto směru je třeba konstatovat, že i důvod, o nějž městský soud opřel povinnost stěžovatelky nahradit vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, je zcela nedostatečně vyjádřen toliko obecnou frází, jejímž prostřednictvím soud konstatuje existenci "kategorického odmítání jakkoliv se dohodnout", aniž by bylo zjevné, z jakého konkrétního důvodu jde tato neschopnost mimosoudní dohody, mezi stranami sporného občanského soudního řízení relativně obvyklá, plně na vrub stěžovatelky. Ústavní soud tedy uzavírá, že městský soud v napadeném rozhodnutí dostatečně nevyložil, v čem spočívá úspěch vedlejšího účastníka ve smyslu ustanovení , a tudíž je třeba takový výklad a aplikaci zmíněného ustanovení považovat za svévolné. To platí zvláště s ohledem na výše uvedené, když všechny v předchozích fázích řízení (do stěžovatelčina částečně úspěšného dovolání) rozhodující soudy (včetně městského soudu samotného) shledaly vzhledem k charakteru řízení nutnost aplikace ustanovení a náklady řízení rozdělit mezi účastníky řízení poměrně. Je tedy úkolem městského soudu tento nedostatek jak z hlediska procesních, tak hmotných ústavních práv napravit a spornou otázku tak vyřešit aplikací ustanovení , kterou nebude možné označit za svévolnou, tedy postrádající dostatečnou oporu v odůvodnění předmětného rozhodnutí, ani za porušující procesní práva žádné ze stran předmětného řízení. Nesplní-li tuto svou povinnost, nebude ani nadále možné jeho rozhodnutí považovat za oprávněný zásah do stěžovatelčina ústavního práva na ochranu jejího majetku ve smyslu y.

16. Jelikož v daném případě Ústavní soud ze shora vyložených důvodů zjistil, že ve stěžovatelčině případě došlo rozhodnutím soudu o náhradě nákladů řízení k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y, a v důsledku toho i k neoprávněnému zásahu do stěžovatelčina práva na ochranu majetku dle y, bylo ústavní stížnosti v této části vyhověno a příslušné výroky napadeného rozhodnutí Ústavní soud z tohoto důvodu dle ustanovení zrušil. Zároveň však, s přihlédnutím k principu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, nepřistoupil ke zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť ten se, v souladu s ustálenou judikaturou a ustanovením občanského soudu řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, touto částí dovolání pro nepřípustnost vůbec nezabýval a zachování právní moci jeho rozhodnutí za současného zrušení nákladových výroků napadeného rozhodnutí městského soudu nevyvolá dle Ústavního soudu mezi účastníky nepřiměřenou právní nejistotu. Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci. Ve zbytku pak Ústavní soud ze shora uvedených důvodů návrh odmítl zčásti pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení a zčásti pro nepřípustnost podle ustanovení .

17. Návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nevyhověl, neboť vzhledem k celkové délce vedeného řízení a dále pak skutečnosti, že ústavní stížnosti nebylo vyhověno v nejpodstatnější části, jakož i faktu, že stěžovatelce vznikla pochybením městského soudu toliko peněžitá, a tedy snadno nahraditelná újma, neshledal naplnění podmínek daných v ustanovení .