Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 842/14

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Trubače, zastoupeného JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL. M., advokátem, se sídlem Jánský vršek 311/6, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. -272, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, č. j. -251, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2d, a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení před obecnými soudy žalovaná Jindra Maria Sigmann převzala dne 13. 3. 2007 rozsudek soudu prvního stupně, její odvolání ze srpna 2008 bylo tedy podáno opožděně. Tuto skutečnost však odvolací soud, jakož i Nejvyšší soud ve svých ústavní stížností napadených rozhodnutích opomenuly, a opožděně podané odvolání připustily k projednání, čímž se dopustily hrubého zásahu do principu předvídatelnosti výsledku soudního rozhodování, jakož i do principu právní jistoty.

3. Z obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2012, č. j. -237, zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 219 360 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele v záhlaví označeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 3 984,75 Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil po zpětvzetí žaloby [výrok pod písm. a)] a ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení [výrok pod písm. b)]. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením dovolacího soudu jako nepřípustné odmítnuto.

4. Ústavní soud nejprve zkoumal přípustnost návrhu. K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu

sp. zn.

[Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, str. 79]. Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje ( ve spojení s ).

5. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ().

6. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, č. j. -251, nebyla v době podání ústavní stížnosti právní věc stěžovatele dosud pravomocně ukončena, neboť soudní řízení dále pokračuje pod zn. před Městským soudem v Praze, kterému byla věc napadeným rozhodnutím vrácena k dalšímu řízení. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatele - konečné rozhodnutí ve věci narušilo jeho základní ústavně zaručená práva, mohl by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.

7. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti směřující proti výroku b) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, č. j. -251, (kterým se část výroku I. a výroku II. soudu prvního stupně zrušuje a vrací se v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení), byla v této části, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, předčasně podaná ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítnuta [ ].

8. Pokud jde o část výroku napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze pod bodem a), kterým se řízení zastavuje, je z odůvodnění citovaného usnesení zřejmé, že se tak stalo v důsledku zpětvzetí žaloby v částce 3 984,75 Kč stěžovatelem, neboť v této částce byla žaloba podána omylem. Proti tomuto závěru odvolacího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti žádné argumenty nevznáší, a proto byla ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle písmeno a) .

9. Stejně jak vyhodnotil Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost v části směřující proti usnesení dovolacího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud stěžovateli vysvětlil, že otázku překážky věci rozsouzené ve smyslu ustanovení odvolací soud neřešil, neboť ji již vyřešil v usnesení ze dne 30. května 2011, č. j. -188, které nabylo právní moci dne 4. srpna 2011, na vyřešení této stěžovatelem vymezené otázky proto rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Taktéž ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, ústavní stížnost neobsahovala jakákoliv ústavně relevantní tvrzení. Ústavní soud proto jen připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012

sp. zn.

a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil. Vzhledem k tomu, že nebyl shledán napadeným usnesením Nejvyššího soudu jakýkoli zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost také v této části podle ustanovení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu