Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3993/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti L. J., zastoupeného Mgr. Pavlem Fryšákem, advokátem se sídlem Olomouc, Tomkova 57/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013 č. j. -43, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení , a d (dále jen " "), y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, kterým byl uznán vinným trestným činem lichvy podle ustanovení , 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále uvedeného usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.

II.

Trestného činu lichvy se měl dopustit tím, že spolu s dalšími dosud neztotožněnými spolupachateli participujícími na činnosti společnosti EuroCash, s. r. o., se sídlem Ostrava, dne 19. 1. 2007 uzavřel s poškozenou smlouvu o úvěru na částku ve výši 60 000 Kč, kde byla stanovena měsíční splátka ve výši 2 491 Kč s úrokem 44,1 % p. a., přičemž obviněný (stěžovatel) využil při uzavírání smlouvy finanční tísně a rozumové slabosti poškozené, neboť tato se zavázala v rámci zajištění poskytnutých finančních prostředků z úvěru převést na obviněného práva a povinnosti k specifikovanému družstevnímu bytu 2+1 v Praze v hodnotě 1 687 000 Kč, což téhož dne rovněž učinila. Následně, když poškozená nebyla schopna hradit řádně dohodnuté splátky poskytnutého podnikatelského úvěru, obviněný (stěžovatel) ihned pohledávku uplatnil, převedl členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu na jinou osobu, a poškozená byla nucena byt vyklidit. Za toto jednání mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Dále byl zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody částku 1 627 000 Kč (se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních).

Ve věci bylo několikrát rozhodováno. Ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána v návaznosti na procesně předcházející usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2011 č. j. -37, kterým bylo v téže trestní věci rozhodnuto o v pořadí prvém dovolání stěžovatele proti procesně předcházejícímu odsuzujícímu rozhodnutí, k němuž došlo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. .

III.

Stěžovatel uvádí, že se trestného činu nedopustil, přičemž jeho obhajoba nebyla provedenými důkazy před soudem prvního ani druhého stupně jakkoli vyvrácena. Zdůrazňuje, že pouze (jako věřitel) podepsal s poškozenou smlouvu o úvěru. Veškeré další kroky, ke kterým následně ve vztahu k poškozené v souvislosti s předmětným úvěrem došlo, neuskutečňoval stěžovatel, ale osoby od obviněného zcela odlišné, které tak nečinily ani na základě jakýchkoliv pokynů od obviněného, ale fakticky ani s jeho vědomím.

Podle stěžovatele podpis úvěrové smlouvy a udělení plné moci zmocněncům k realizaci dalších kroků nenaplňují znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy podle ustanovení § 253 odst. 1, 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a reálně ani naplnit nemohou, jelikož zde chybí "lichevní jednání" obviněného. Přestože tedy nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že stěžovatel jako obviněný naplnil objektivní, jakož i subjektivní stránku žalovaného trestného činu, tak i přesto byl za tento trestný čin pravomocně uznán vinným a odsouzen.

Dále stěžovatel tvrdí, že nalézací, odvolací i Nejvyšší soud při svém rozhodování nerespektovaly závazný pokyn, jakož i právní názor, který byl výslovně vyjádřen v předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2011, a naopak v přímém rozporu s tímto závazným pokynem a výslovným právním názorem jednaly a rozhodly.

Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

IV.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y.

Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním námitkám stěžovatele.

Ústavní soud konstatuje, že v rozhodnutí trestních soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že celá věc prošla všemi stadii řízení před soudy, včetně Nejvyššího soudu. Skutkové a právní závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, vyhodnocených v souladu s pravidly stanovenými trestním řádem. Rozhodnutí soudů jsou pečlivě odůvodněna a je v nich vyloženo, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů soudy dovodily naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1, 2 trestního zákona.

Soudy dospěly k závěru, že vzhledem k výši úročení (44,1 % za rok), závazku v úvěrové smlouvě uzavřít smlouvu o zajišťovacím převodu členských práv v bytovém družstvu a vlastní smlouvě o zajišťovacím převodu členských práv v bytovém družstvu, kdy hodnota nemovitosti značně (více než 28x) přesahovala výši zapůjčené peněžní částky, se jednalo o lichvářský úrok, resp. o lichvářské plnění. Poškozená přitom slíbila toto plnění, jež je v hrubém nepoměru s poskytnutou půjčkou, právě v tísni, zapříčiněné jejími sníženými intelektuálními schopnostmi, psychickou, osobní a finanční tísní.

Bylo zjištěno, že stěžovatel zakládal úvěrové vztahy a uděloval generální plné moci k realizaci úvěrových vztahů dalšími osobami s plným vědomím toho, v jaké nepříznivé situaci klienti jsou a do jaké ještě více nepříznivé situace se reálně mohou dostat. I když se tedy stěžovatel dalšího průběhu konkrétního úvěrového vztahu prokazatelně objektivně neúčastnil ani o něm nebyl prokazatelně konkrétně informován, kryje jeho eventuální úmysl nutný k naplnění žalovaného trestného činu lichvy i konkrétní případ poškozené.

Právním závěrům soudů, podle nichž jednáním stěžovatele došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1, 2 trestního zákona, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud v dalších podrobnostech odkazuje na logická a srozumitelná odůvodnění rozhodnutí soudů, neboť není třeba znovu opakovat argumenty vztahující se k námitkám stěžovatele.

Ústavní soud neshledal jako případnou ani námitku, že trestní soudy nerespektovaly závazný názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho prvním rozhodnutí ze dne 29. 12. 2011. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že trestní soudy se znovu pečlivě zabývaly otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu lichvy. Znovu hodnotily důkazy již provedené i důkazy nové, a to jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, přičemž své závěry podrobně odůvodnily. V tomto směru neshledal pochybení ani Nejvyšší soud, který ve svém odmítavém usnesení (v pořadí druhém rozhodnutí o dovolání) reagoval na všechny stěžovatelem předložené argumenty, přičemž dovolání shledal neopodstatněným.

Ústavní soud uzavírá, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého (řádného) procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu hlavy páté y, resp. Úmluvy. Okolnost, že stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Právo na spravedlivý (řádný) proces totiž není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonu odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu