Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3801/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pankrác-Praha, zastoupeného JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Jiráskova 638, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013 č. j. -121, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2012 č. j. -5396 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2012 č. j. -5081, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle , odst. 3 písm. c) , za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let a trest propadnutí věci, jakož i označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku, a dále aby zrušil označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle , , a d (dále jen "") a rovněž k zásahu do práva zaručeného Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje průběh a výsledky dokazování, na kterém obecné soudy založily napadená rozhodnutí. Výtky směřují zejména proti zákonnosti použití operativně pátracích prostředků a neprovedení některých důkazů. Do popředí přitom vystupuje námitka vůči uskutečnění předstíraných převodů mezi obžalovanými J. H. a M. M. (tj. osobami obžalovanými společně se stěžovatelem) a policistou vystupujícím pod jménem Jiří Kropáček, v němž stěžovatel spatřuje nepřípustnou aktivitu orgánů činných v trestním řízení, která iniciovala děj, jenž byl předmětem trestního stíhání a následného odsouzení.

Ve výsledku pak stěžovatel považuje závěry učiněné trestními soudy za vadné, jelikož nerespektují zásadu in dubio pro reo, a vyslovení viny tedy opírají o nedostatečná, resp. chybná skutková zjištění.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Výše popsaná stěžovatelova argumentace již byla opakovaně uplatněna v řízení před trestními soudy, které se s ní zcela dostatečně vypořádaly. Je třeba tak připomenout mnohokrát opakovaný a ustálený závěr, že Ústavní soud není součástí soustavy trestních soudů a není tak pověřen, vázán respektem k nezávislosti rozhodování těchto soudů, aby jejich rozhodování jakkoliv nahrazoval svým vlastním, nevykročí-li soudy z mantinelů daných zejména hlavou pátouy.

K tomu však v projednávaném případě nedošlo. Jak odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího, tak odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího a dovolacího jsou rozsáhlá a závěry všech těchto soudů jsou logické a dostatečně podrobně se vypořádávají ve všech podstatných bodech s námitkami stěžovatele. Soudy přitom vycházely z obsáhlého dokazování, které žádným podstatným způsobem nevybočilo ze zákonného rámce. Obecné soudy tedy dodržely podmínky vyplývající z ústavního pořádku České republiky, takže Ústavní soud nemá důvod a kompetenci do jejich rozhodování zasahovat.

V tomto směru považuje Ústavní soud za vhodné věnovat se specificky výše zmíněné námitce stěžovatele vůči uskutečnění předstíraných převodů podle § 158c trestního řádu, na nichž se podílel policista vystupující pod jménem Jiří Kropáček.

Ústavní soud k této problematice opakovaně konstatoval, že ústavněprávní relevance nabývají až takové postupy policejních orgánů, jež překračují únosnou míru aktivity, která je dána na jedné straně jejím cílem (přispět k odhalení pachatele trestného činu, resp. prokázání trestné činnosti) a na druhé straně - negativně požadavkem, aby se policejní orgány na trestné činnosti aktivně samy nepodílely ve smyslu jejího iniciování, podněcování či rozvíjení. Jde o to, aby jednání příslušného policisty, byť nutně představuje jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nebylo ztotožnitelné coby určující či podstatný prvek trestného činu (srov. usnesení

sp. zn.

,

III. ÚS 29/04

,

,

,

a další).

Nepřípustná provokace by v tomto případě spočívala až v tom, pokud by Policie České republiky určitou osobu (ať již přímo stěžovatele či jiného obžalovaného) svedla k výrobě či jinému opatření si a následné distribuci psychotropní látky, k čemuž však nedošlo. Trestní soudy věnovaly stěžovatelově námitce, že došlo k vyprovokování trestné činnosti, značnou pozornost, přičemž dospěly k závěru, že se tak nestalo. Ani trestné jednání stěžovatelovo, ani dalších obžalovaných nelze připisovat aktivitě policejních orgánů, a proto stěžovatelovu námitku, zcela ve shodě s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu, neshledaly důvodnou; odkázat lze zejména na podrobný rozbor provedený odvolacím soudem, aprobovaný a doplněný soudem dovolacím.

Pro úplnost Ústavní soud dodává - jak ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil - že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci ostatních soudů, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. např. nález

sp. zn.

). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese zřejmé znaky libovůle.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu