Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2816/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele BOSA NOVA CB, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Dobrovodská 54, zastoupeného JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013 č. j. -34, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 2. 2013 č. j. -62, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Státní úřad inspekce práce Opava rozhodnutím ze dne 6. 4. 2012 č. j. 1233/1.30/12/14.3 zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu ze dne 12. 1. 2012 č. j. 294/5.30/12/14.3, kterým byl uznán vinným správním deliktem dle , o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "), neboť při kontrole dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů k zajištění bezpečnosti provozu technických zařízení se zvýšenou mírou ohrožení života na staveništi "Bytový dům DOBROVODSKÁ" bylo zjištěno, že zaměstnanci stěžovatele pracovali na podlahové konstrukci prvního nadzemního podlaží ve výšce cca 2,75 m nad okolním terénem bez zajištění proti pádu z výšky na volných okrajích podlahy, a za tento správní delikt mu byla podle tohoto zákona uložena pokuta ve výši 150 000 Kč.

Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu jako nedůvodnou zamítl. K námitce chybného postupu inspektora uvedl, že při provádění kontroly postup dle část věty za středníkem , nebyl namístě, neboť "v místě kontroly s rozestavěností bytového domu do výše prvního nadzemního podlaží téměř zastropeného" nebyl dán "předpoklad bezprostředního ohrožení života nebo zdraví inspektora". Co do výše uložené sankce uzavřel, že stanovená pokuta byla přiměřená.

Kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl. Krajskému soudu přisvědčil, že staveniště stěžovatele nebylo místem, na němž by mohlo dojít k bezprostřednímu ohrožení života nebo zdraví inspektora, a tudíž nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení zákazu zneužití správního uvážení; závěr, že byť pro účely pohybu kontrolního inspektora nebylo staveniště místem bezprostředního ohrožení života nebo zdraví, zatímco pro účely výkonu práce zaměstnanců stěžovatele však nechráněná stavba (o výšce cca 2,75 m) místem porušení předpisů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci být mohla, proto shledal (a blíže odůvodnil) jako správný. Oproti tomu za chybný označil kasační soud postup, kdy se soud zabýval i otázkou výše pokuty, přestože stěžovatel v žalobě odpovídající žalobní bod, popř. ve smyslu návrhu na její moderaci podle a , neuplatnil; v důsledku toho se kasační námitkou proti výši uložené pokuty nezabýval ( ), a za neuplatněné žalobní body považoval i žalobní body uplatněné po uplynutí lhůty pro podání žaloby bez ohledu na to, zda se takovými žalobními body krajský soud zabýval či nikoliv, jestliže se předmětem soudního přezkumu stát neměly.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím zejména Nejvyššího správního soudu byla porušena jeho práva zaručená , , 4 a d (dále jen ""). Jmenovitě nesouhlasí s důvody, pro které oba soudy dovodily nutnost odlišit potencionální rizika ohrožení zdraví nebo života inspektora a pracovníků ve stavebnictví; setrvává přitom v názoru, že závěry kontroly mohou být právně relevantní jen tehdy, pokud byl ze strany kontrolního orgánu "dodržen zákon", spočívající v povinnosti inspektora postupovat s ohledem na poměry na konkrétním stanovišti v souladu s ustanovením , a kontrolu provést jen za doprovodu pověřené osoby, což se však nestalo. Též nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, že "by snad jeho právo" uplatnit zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv "mohlo být narušeno" tím, že "vadný postup inspektora" včas nereklamoval (viz str. 9 rozsudku), neboť takový názor nemá zákonnou oporu. Stěžovatel oponuje i tomu, že neuplatnil žalobní bod spočívající v nesouhlasu s výší uložené pokuty, neboť tuto svoji "povinnost" splnil tím, že napadl rozhodnutí správního orgánu "jako celek" a též uvedl, v čem spatřuje důvody nezákonnosti (zde tím, že vylíčil skutkový děj a okolnosti, proč jeho obrana nebyla správními orgány akceptována).

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení , jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu; ostatní dovolávané články (, a 4) se mohou v jeho věci uplatnit jen stěží, resp. stěžovatel k nim podrobnější argumentaci nepřikládá.

Právo zakotvené v však stěžovateli upřeno nebylo potud (v jeho procesní větvi), že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí krajského soudu mu byla k dispozici kasační stížnost, kterou využil, a Nejvyšší správní soud se jím vznesenými námitkami podrobně zabýval. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

Je-li předmětem ústavní stížnosti spor o výklad a aplikaci předpisů obecného práva provedeného správními orgány a soudy, může dosáhnout ústavněprávní roviny jen tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, představuje zjevné porušení kogentní právní normy nebo je výrazem neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v nauce a soudní praxi respektován, nebo kterému chybí smysluplné odůvodnění (a nese tím znaky nepředvídatelné interpretační libovůle).

Takto založené důvody ke kasačnímu zásahu Ústavní soud v dané věci neshledává.

Předně platí, že svým obsahem ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry správních orgánů a soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí soudů běžnému instančnímu přezkumu.

Aniž by se Ústavní soud uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných názorů, je zřejmé, že rozlišení mezi podmínkami pro řádný postup kontrolního inspektora a jím učiněnými "opačnými" zjištěními ve vztahu k zaměstnancům stěžovatele, k němuž se oba soudy uchýlily, znaky právního či logického excesu nenese. Určující je současně, že vztah ke svým základním právům stěžovatel takto otevřenou polemikou nikterak neosvědčuje; nedokládá, co jediné by snad v ústavněprávním kontextu mohlo být významné, totiž že by jím požadovaný "doprovod pověřenou osobou" mohl ovlivnit (v jeho prospěch) výsledek inspektorovy kontroly, na jejímž základě mu byla uložena oponovaná sankce (v řízení před správními soudy existenci správního deliktu stěžovatel ostatně nepopíral). Ani obdoba se zásadami přípustnosti jen legálně získaných důkazů se zde prosadit nemůže, a o tvrzenou kolizi s ustanovením nejde.

Polemika s názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v souvislosti s neuplatněním námitek proti znění protokolu o kontrole je pak bez významu, jestliže je zřejmé, že soud z této okolnosti oproti mínění stěžovatele nedovozoval žádné důsledky ve vztahu k uplatnění zákonných procesních prostředků k ochraně jeho práv.

K námitce, že stěžovatel v žalobě řádně vymezil i žalobní bod ohledně nezákonnosti správního rozhodnutí co do výše uložené pokuty, je namístě zaznamenat, že posouzení kasačním soudem je ústavněprávně akceptovatelné; stěžovateli nelze přisvědčit, že napadl-li uloženou sankci "jako celek", tj. ve skutkových důvodech, je v tom bez dalšího zahrnuta i oponentura proti druhu či výše takové sankce. Hodnocení této otázky kasačním soudem tedy "excesem" samozřejmě není; ostatně krajský soud se výší uložené sankce, byť nad zákonný rámec, zabýval.

Na základě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu