Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3376/13

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti VYSOČINA WIND, a.s., IČ 269 72 107, se sídlem Brno, Olomoucká 3419/7, právně zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Pásek Honěk & partners, Brno, Lidická 57, směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 11. dubna 2012, č.j. 2895/12-1200, a rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. února 2013, č.j. -35, a Nejvyššího správního soudu ze dne 7. srpna 2013, č.j. -32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v odstavci 1 d (dále jen " "), v odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Finanční úřad v Českých Budějovicích dne 9. ledna 2012, č.j. 3033/12/077910302673, a dne 26. ledna 2012, č.j. 26601/12/077910302673, zamítnul stížnosti stěžovatelky. Její odvolání Finanční ředitelství v Českých Budějovicích citovaným rozhodnutím zamítlo a napadená rozhodnutí správce daně potvrdilo. O následné správní žalobě rozhodl výše uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byla následně zamítnuta i její kasační stížnost.

Stěžovatelka, provozovatelka fotovoltaické elektrárny, se domáhala od smluvního odběratele úhrady elektrické energie za období od 1. září do 30. listopadu 2011 požadovaná částka jí však nebyla uhrazena v plné výši, a to s odkazem na odvod dle ustanovení a násl. , o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v platném znění. Stěžovatelka proti postupu stěžovatele brojila stížnostmi ke správci daně, ten je však zamítl. Proto se s odvoláním obrátila na finanční ředitelství. Ani zde neuspěla a následně ani se správní žalobou a kasační stížností. Svoji argumentaci v ústavní stížnosti stěžovatelka založila na nesouhlasu s příslušnou právní úpravou, respektive s nálezem Ústavního soudu sp. zn. , který ji neshledal jako protiústavní. Následně správní soudy, na základě citovaného judikátu rozhodovaly ve věci stěžovatelky, přičemž závěry, k nimž dospěly, stěžovatelka zpochybňuje. Nejvyšší správní soud měl jako irelevantní odmítnout důkaz ekonomickou analýzu návratnosti, současně však dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno. Stěžovatelka tak "má za to, že názor Nejvyššího správního soudu, že v soudním řízení správním nelze uspět s návrhem důkazů, které v době jejich označení neexistují, nemá oporu v ustanoveních . Podle jeho má žalobce povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení, když z ničeho nelze dovozovat, že by takto mohly být označeny jen důkazy již reálně existující.". Neochota Nejvyššího správního soudu posečkat tak vedla k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka závěrem uvedla, že zamítavý výrok Nejvyššího správního soudu z velké části spočívá na vyvracení námitek, které ona nikdy neuplatnila. K tomu uvedla odkaz na, dle jejích slov obsáhlý, odstavec 27 rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Z lustra Ústavního soudu plyne, že stěžovatelka podala ústavní stížnost, založenou na shodné argumentaci, i proti dalším rozhodnutím finančních orgánů, respektive správních soudů, týkajících se shodných odvodů z elektřiny za jiná období. Jak je dále patrné, ve dvou případech Ústavní soud již ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněnou (

sp. zn.

a

). S ohledem na tento fakt, a rovněž na skutečnost, že stěžovatelka svoje námitky založila na nesouhlasu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. , považuje v projednávané věci senát Ústavního soudu za postačující odkaz na uvedená rozhodnutí, jakož i na odůvodnění ústavně konformních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka neuvedla žádné nové okolnosti, které by svědčily o zásahu do jejích práv. Soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.

Pokud se týká námitky, dle které Nejvyšší správní soud své napadené rozhodnutí odůvodnil rovněž s ohledem na stěžovatelkou neuplatněnou námitku, zde Ústavní soud námitku stěžovatelky považuje za oprávněnou. Nicméně ani takové pochybení, spočívající ve včlenění nesouvisejícího odstavce do odůvodnění rozsudku, není způsobilé zkrátit stěžovatelku v jejích základních právech. A to tím spíše, zohlední-li se faktický rozsah tohoto pochybení.

Podle ustanovení písmeno a) senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu