Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4402/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Aleše Janků, zastoupeného JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem, AK LŽIČAŘ & LŽIČAŘ se sídlem v Praze 8, Sokolovská 24/37, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 2012 č. j. -134 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011 č. j. -103, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou dne 19. 11. 2012 a doplněnou dne 21. 11. 2012 se JUDr. Aleš Janků (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o ochranu osobnosti.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 9. 12. 2005 Česká republika - Ministerstvo vnitra (dále jen "žalovaná") vydala žalobci osvědčení, kterým bylo konstatováno, že byl evidován jako osoba uvedená v ustanovení , kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky. Osvědčení bylo vydáno na základě skutečné evidence žalobce, když k jeho osobě se zachoval svazek reg. č. 47904, dle kterého byl žalobce evidován I. správou SNB jako ideový spolupracovník s krycím jménem "AKIM" a následně byl převeden na II. správu SNB v kategorii důvěrník.

Dne 29. 9. 2010 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") určil, že žalobce byl evidován jako osoba uvedená v ustanovení neoprávněně (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Nalézací soud uzavřel, že se v daném případě nejednalo o bezvýhradný souhlas, když byl žalobci text závazku, stejně jako na konci dopsané krycí jméno AKIM, nadiktován.

Dne 18. 10. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 29. 9. 2010 změnil tak, že žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je neoprávněně evidován jako osoba uvedená v ustanovení , zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek nalézacího soudu a řízení mu předcházející, a po opětovném provedení důkazů výpovědí žalobce jako účastníka řízení a výslechem svědků, a po posouzení věci z hlediska Směrnice pro práci se spolupracovníky kontrarozvědky (A-oper-I-3) č. 3, vydané rozkazem ministra vnitra ČSSR ze dne 25. 1. 1978, dospěl k závěru, že odvolání bylo důvodné.

Dne 31. 7. 2012 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 10. 2011 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že obsah vázacího aktu opravňoval zaevidování žalobce v materiálech bývalé StB a poukázal na svůj rozsudek ze dne 21. 12. 1995 sp. zn. . K otázce případného vylákaného písemného závazku ke spolupráci s bývalou StB nebo využití omylu poukázal na obsah spisu reg. č. 47904 z něhož plyne, že žalobce musel ve své podstatě vědět, že se zavazuje ke spolupráci s FMV a potažmo s bývalou SNB a její složkou StB, byl vyškolený k otázkám konspirace a získávání zpráv a současně absolvoval několik konspirativních schůzek. K tvrzení, že případné odmítnutí podpisu by pro žalobce mělo podstatné následky a způsobilo by mu v daném čase újmu resp. nemožnost setrvat v pracovním poměru, dovolací soud uvedl, že žalobce měl právo podpis odmítnout, neboť by se tím nedopustil porušení pracovní kázně; měl si být vědom i možných následků z dlouhodobého hlediska. Dovolací soud uzavřel, že žalobce se ke spolupráci se SNB zavázal a slib mlčenlivosti podepsal, a na základě toho byl v materiálech bývalé StB zaevidován oprávněně, v důsledku čehož nelze dovodit neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv, jakožto nezbytný předpoklad pro úspěšné uplatnění ochrany osobnosti podle § 11 a násl. obč. zákoníku.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval skutkový stav a stejně jako v řízení před obecnými soudy uvedl, že činnost tajného spolupracovníka nevykonával, neboť vykonával pouze činnost vyplývající z jeho pracovního zařazení a pracovní náplně. Pokud plnil úkoly, jednalo se o plnění pracovních povinností, tj. úkolů zadávaných nadřízeným pracovníkem. V rámci svého pracovního poměru byl však manipulován a jeho podpisu bylo zneužito k tomu, aby byl zaevidován jako pracovník Státní bezpečnosti, ačkoliv nevěděl, že jde o závazek ke spolupráci s FMV, potažmo SNB, resp. její složkou StB.

Stěžovatel tvrdil, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu "došlo k porušení základních lidských práv stěžovatele, tak jak jsou upravena v Základní ě práv a svobod." Namítl především nesprávné hodnocení skutkových okolností vztahujících se k plnění základních povinností plynoucích z pracovního poměru, čímž došlo "k nesprávné aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy." Interpretace práva odvolacím soudem a posléze dovolacím soudem "nerespektovala zásady spravedlivého rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy." Řízení nebylo vedeno způsobem, který by zajistil spravedlivý výsledek, přičemž je věcí Ústavního soudu, aby posoudil, zda odvolací a dovolací řízení "bylo jako celek spravedlivé a zda v něm byly respektovány principy zakotvené v hlavě páté d, jakož i zásady Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod."

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost postrádá jakoukoliv podrobnější a relevantní ústavněprávní argumentaci, resp. obsahuje pouhá obecná tvrzení o porušení základních práv bez dostatečného odůvodnění. Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že stěžovatel namítal porušení základního práva na spravedlivý proces a na ochranu a respektování soukromého života nesprávným právním posouzením v řízení zjištěných skutečností odvolacím a dovolacím soudem.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997

sp. zn.

(N 66/8 SbNU 149)], k čemuž v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994

sp. zn.

(N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s y upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." V této souvislosti lze dále připomenout, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž v posuzované věci došlo, jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí.

V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani odůvodnění ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti nasvědčující o porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

V řízení před soudy všech tří stupňů byl stěžovatel právně zastoupena mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názorů vyslovených obecnými soudy v napadených rozhodnutích, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.

Ústavní soud si dovede představit, že napadenými rozhodnutími, prakticky však již vydáním pozitivního lustračního osvědčení dne 9. 12. 2005 žalovanou, může být stěžovatelem pociťováno jako zásah do základního práva na ochranu osobní cti a dobré pověsti dle y, resp. základního práva na respektování soukromého života dle y resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Takový zásah do základních práv by byl porušením citovaných článků, pokud by nebyl "v souladu se zákonem", nesledoval legitimní cíl nebo cíle podle Úmluvy, a nebyl pro dosažení sledovaného cíle nebo cílů "nezbytný v demokratické společnosti."

Ústavní soud je toho názoru, a i pro stěžovatele to musí být zřejmé, že osvědčení a ústavní stížností napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu měla svůj základ ve výše již citovaném zákoně č. , a tudíž byla vydána "na základě zákona", a dále že byla "nezbytná v demokratické společnosti", neboť nepochybně sledovala legitimní cíl chránit národní bezpečnost, veřejný pořádek, ekonomické zájmy státu, právo a svobodu ostatních. I když z ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí přímo neplyne, zda a jaká újma byla stěžovateli napadenými rozhodnutími způsobena, z odůvodnění napadených rozhodnutí, jak bylo již konstatováno výše, je zjevné, že stěžovatel jako osoba s vysokoškolským vzděláním, člen KSČ od roku 1975, zaměstnán na Federálním ministerstvu zahraničních věcí, si mohl a měl být vědom toho, jaké následky jeho (v řízení před obecnými soudy prokázané) jednání může mít i z dlouhodobého hlediska. K porušení a 2 y resp. Úmluvy tudíž nedošlo.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu