Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1426/13

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., t. č. ve VTOS ve věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Ondřejem Kubátem, advokátem se sídlem Dukelská 15/16, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 9. 2012 č. j. -23, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného v d (dále jen " "), neboť obecné soudy zatížily předcházející řízení podstatnými vadami, v jejichž důsledku rozhodnutím o zamítnutí návrhu na obnovu trestního řízení stěžovatele rozhodly v rozporu s y (dále jen ), resp. v rozporu s Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť podstatné vady řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. -423 ze dne 22. 12. 2008 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. -445. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. -423 ze dne 22. 12. 2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. -445 pravomocně shledán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v maximální možné výměře 15 let odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V letech následujících po svém odsouzení využil stěžovatel mimořádných opravných prostředků, jež byly bez výjimky zamítnuty jako nedůvodné. Posledně podaným návrhem na obnovu řízení stěžovatel vytýkal trestnímu řízení ve věci, která skončila jeho odsouzením, podstatné vady řízení, spočívající v nevyhovění jeho důkazním návrhům na doplnění dokazování, kterými sledoval revizi zpracovaného znaleckého posudku, neboť znalci podle něj chybně posoudili míru snížení jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností v době spáchání skutku, zejména potom vliv prokázané těžké opilosti stěžovatele (krevní zkouškou zjištěných 2,8 promile alkoholu v krvi) na jeho duševní stav. Obecné soudy v napadených rozhodnutích zhodnotily závěry znaleckého posudku jako korektní a námitky stěžovatele jako toliko obecný odkaz na znalecký posudek zpracovaný v jiném řízení a označily argumentaci stěžovatele jako celek za účelovou ve světle toho, že se jedná již o druhý návrh stěžovatele na obnovu řízení.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, které zasáhlo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Původní znalecký posudek chybně stanovil v obecné rovině stupeň opilosti, v němž se stěžovatel v době spáchání skutku nacházel. V zásadě tedy došlo k vadnému zajištění důkazu a jeho následnému vadnému zhodnocení. Obecné soudy tedy zatížily předcházející řízení podstatnými vadami, v jejichž důsledku rozhodnutím o zamítnutí návrhu na obnovu trestního řízení stěžovatele rozhodly v rozporu s čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť existující podstatné vady předešlého řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci. Stěžovatel dále poukazuje na to, že byl za první trestný čin, který mu bylo možno přičítat, odsouzen k maximálnímu trestu.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.

7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu