Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3324/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Pure Power s. r. o., se sídlem v Brně, Údolní 420/13, Brno, zastoupeného Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013 č. j. -35, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2013 č. j. -28, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2012 č. j. 6018/12-1200, a rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2012 č. j. 127802/12/077910302673 a ze dne 15. 5. 2012 č. j. 312639/12/077910302673, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby pro porušení a , 2 d (dále jen y) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů a soudů, vydaná v daňovém řízení a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žaloby stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích, kterými bylo rozhodnuto o jeho stížnostech na postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele, kterou proti rozhodnutím krajského soudu podal. V odůvodnění uvedl, že právní otázkou protiústavnosti právní úpravy odvodu z elektřiny ze slunečního záření dle až , o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen " "), se zabýval v řadě (označených) rozhodnutí a ani nyní neshledal důvod, aby se od závěrů tam vyslovených odchýlil. Podle soudu měl stěžovatel (nyní uplatněný) požadavek zohlednění individuálních okolností ve vztahu tvrzení o likvidační povaze odvodu uplatnit již v daňovém řízení; pokud však žalobní námitky směřoval (toliko) vůči protiústavnosti zákonné úpravy, nelze nyní krajskému soudu vytýkat, že k jeho finanční situaci nepřihlédl. Ku podpoře závěrů o souladu stanovení odvodu s ústavním pořádkem soud poukázal na nález Ústavního soudu

sp. zn.

.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se správní soudy řádně nezabývaly v žalobě uplatněnou námitkou jeho hospodářské situace, resp. že Nejvyšší správní soud s poukazem na ustanovení dovodil, že tak učinit ani nemohly, jestliže námitku "rdousícího efektu" neuplatnil již dříve v daňovém řízení. Stěžovatel tvrdí, že i kdyby tak již předtím v daňovém řízení učinil, nemohl by k ní, ani k jiným argumentům ohledně případné neústavnosti odvodu, žalovaný ani správce daně přihlédnout, neboť jim nepřísluší rozhodovat o souladu či rozporu jakéhokoliv zákona s u, nehledě na to, že tzv. rdousící efekt byl zmíněn Ústavním soudem až v nálezu ze dne 15. 5. 2012

sp. zn.

, tj. po skončení daňového řízení. Podle stěžovatele by tudíž na tuto specifickou situaci nemělo být aplikováno ani ustanovení , resp. by nemělo být vykládáno v neprospěch daňového subjektu, jestliže "tato argumentace kruhem, kdy daňové i soudní orgány odmítají posoudit individuální situaci stěžovatelky s odvoláváním se na různá ustanovení platných zákonů, je v dané situaci příliš formalistická a v rozporu s dobrými mravy".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.

V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, a především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami, obsaženými v jiných ústavních stížnostech téhož stěžovatele v obdobné právní věci, které Ústavní soud již dříve usneseními ze dne 30. 1. 2014

sp. zn.

, ze dne 27. 2. 2014

sp. zn.

a ze dne 5. 3. 2014

sp. zn.

odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu .

Podstatné přitom je, že závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v dané věci; jejich podrobná zdůvodnění jsou stěžovateli známa, a proto postačí na ně toliko odkázat.

Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - i v nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu