Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3443/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. S., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem Sokolská 295, 470 01 Česká Lípa, proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. 9. 2013, č. j. -21, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. 10. 2013, č. j. -28, za účasti Okresního soudu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 11. 2013, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 9. 2013, č. j. -21 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým byla podle (dále jen " ") zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 2. 7. 2012, č. j. -207, pro zločin ublížení na zdraví podle , odst. 3 a přečin výtržnictví podle . Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 10. 2013, č. j. -28 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.

Stěžovatel má za to, že soudy podmínky pro podmíněné propuštění nehodnotily řádně. Za chybné má přitom především to, že přihlédly k jeho předchozím odsouzením, u kterých již došlo k jejich zahlazení. Z hlediska náhrady škody pak soudy opomenuly uvážit, zda měl možnost ji nahradit z výkonu trestu, ani si nevyžádaly vyjádření poškozeného k jeho tvrzení o omluvě a případné dohodě o náhradě škody.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d (dále jen " "). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

o Ústavním soudu (dále jen " ") rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. , 90, 91 y). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y), nikoliv běžné zákonnosti. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje v § 88 a násl. a trestní řád v a násl. Za prvé je nutné splnění podmínky formální spočívající ve vykonání předepsané části trestu, kdy z uloženého (popřípadě rozhodnutím prezidenta zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina [ ], respektive u odsouzeného, jenž nebyl odsouzen za zvlášť závažný zločin a který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, alespoň třetina [ ], respektive u vybraných trestných činů dvě třetiny [ ]; dle je u přečinů možné propuštění i před uplynutím takto stanovených dob. Dále pak musejí být naplněna kritéria materiální, totiž (podmínka druhá) polepšení odsouzeného, potvrzené jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností [v případě propuštění před uplynutím stanovených dob dle se musí jednat o vzorné chování a plnění povinností], a (podmínka třetí) existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Všechny tři podmínky je nutné splnit kumulativně. Při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin soud přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu.

Důvody, pro které obecné soudy neshledaly propuštění stěžovatele možným, a to ani co do naplnění formální podmínky, jsou z něj zřejmé. Ústavní soud se přitom nepřipojuje k názoru stěžovatele, že v rámci ustanovení nelze přihlížet k výkonu trestu odnětí svobody z již zahlazených odsouzení. Dle přesvědčení Ústavního soudu to, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nebrání soudu při posuzování podmínek pro podmíněné propuštění zohlednit, že dotyčný v minulosti spáchal příslušnou trestnou činnost (shodně nález Ústavního soudu

sp. zn.

) a stejně tak, že se proto již v minulosti nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody.

Souhlasit lze navíc s napadenými usneseními i pokud jde o nenaplnění materiálních předpokladů pro podmíněné propuštění, kdy stran stěžovatelem uváděné problematiky náhrady škody je sice pravdou, že tomuto aspektu věci se obecné soudy věnovaly jen v malém rozsahu, nicméně ve svém celku tím není přesvědčivost jejich argumentace nijak oslabena, když uvážily především, že stěžovatel již byl mnohokrát soudně trestán, a tresty výchovné u něj nevedly k nápravě.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu