Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2229/13

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky Markéty Fričové, zastoupené JUDr. Hanou Karáskovou, advokátkou se sídlem Chotěšovská 680, Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 21. 3. 2013, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 21. 3. 2013 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. ze dne 19. 6. 2013, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na zákonného soudce dle d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces, zakotvené v y.

Z připojeného listinného materiálu bylo zjištěno, že usnesením sp. zn. ze dne 21. 3. 2013 Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil usnesení Obvodního sodu pro Prahu 4 ze dne 6. 2. 2013 o nepodjatosti přísedící a znovu rozhodl tak, že dle § 31 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, z důvodu § 30 odst. 1 trestního řádu je přísedící PhDr. Skalová vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatelky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. . Odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího považoval prohlášení přísedící v jednací síni dne 8. 1. 2013 o tom, že by se měla státní zástupkyně a opatrovnice OSPOD "stydět za to, co provedly", nejen za nevhodné, ale i vzbuzující důvodné pochybnosti o schopnosti jmenované přísedící v trestní věci nestranně rozhodovat pro poměr k projednávané věci a státnímu zástupci.

Napadeným usnesením sp. zn. ze dne 21. 3. 2013 Městský soud v Praze současně zrušil v celém rozsahu zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 2. 2013 pro podstatnou vadu předcházejícího řízení ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu a věc podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 4 následně usnesením sp. zn. ze dne 19. 6. 2013 rozhodl tak, že trestní stíhání stěžovatelky pro skutek právně kvalifikovaný obžalobou jako zločin týrání svěřené osoby podle , odst. 2 písm. c) a d) , , ve znění pozdějších předpisů, se dle § 222 odst. 2 trestního řádu postupuje k projednání a rozhodnutí jako přestupku proti občanskému soužití podle , o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, Úřadu městské části Praha 4. Citované usnesení nabylo právní moci dne 19. 6. 2013.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Z výše uvedených obecných mezí činnosti Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své dosavadní praxi opakovaně odmítl jako nepřípustné ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: , komentář, 1. vydání 2001, str. 338, či usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 4. 1. 2002,

sp. zn.

ze dne 18. 6. 2008 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Směřuje-li proto stížnostní návrh stěžovatelky, mimo jiné, proti zrušujícímu usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 21. 3. 2013, nelze, s ohledem na shora nastíněnou koncepci ústavního soudnictví, projednávanou ústavní stížnost ve vztahu k tomuto rozhodnutí přijmout jako přípustnou.

Řečené se uplatní i pro usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. ze dne 19. 6. 2013, jímž soud řízení ve věci jednání stěžovatelky postoupil orgánu příslušnému k projednání přestupku. Případ stěžovatelky se tímto nachází ve stádiu, kdy o něm nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Nelze ani automaticky předpokládat, že přestupkový orgán rozhodne v souladu se závěry nalézacího soudu (resp. jemu předcházejícího usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 21. 3. 2013), vyslovenými v odůvodnění jeho usnesení. Zákon totiž váže postoupení věci pouze na odůvodněný předpoklad, že příslušným orgánem může být žalovaný skutek posouzen jako přestupek, přičemž jen orgán oprávněný projednávat přestupky může v rámci své pravomoci učinit v tomto směru závazné rozhodnutí. Jeho rozhodnutí bude výsledkem procesu dalšího skutkového zjišťování a hodnocení důkazů, které až posléze najde svůj odraz v právním posouzení. Stěžovatelka tak má možnost v dalším řízení uplatňovat své námitky či vznášet důkazní návrhy, rovněž jí náleží možnost podat proti budoucímu rozhodnutí přestupkového orgánu opravné prostředky. Jelikož tedy rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 nepředstavuje autoritativní konstatování stěžovatelčiny viny, je nutno uzavřít, že stěžovatelka doposud nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně dotčených ústavně zaručených práv poskytoval (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. 5. 2006, usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 11. 2008 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 4. 12. 2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Co se týče posledního napadeného rozhodnutí obecného soudu, Ústavní soud připouští, že v některých případech (jako výjimku z pravidla) považuje stížnostní návrh směřující proti rozhodnutí obecných soudů "o (ne)vyloučení soudce (přísedícího)" za přípustný, přestože řízení ve věci samé nebylo dosud skončeno, a to z důvodu jejich způsobilosti bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533), nález

sp. zn.

ze dne 1. 4. 2003 (N 50/30 SbNU 33) či usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 8. 2012, usnesení

sp. zn.

ze dne 1. 12. 2011 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz].

V nyní posuzované věci Ústavní soud k aplikaci dané výjimky nicméně nepřistoupil s přihlédnutím ke skutečnosti, že v podstatě bezprostředně po přijetí napadeného usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 21. 3. 2013 o vyloučení přísedící PhDr. Skalové z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatelky došlo k meritornímu vyřízení věci z hlediska trestního. Jelikož po právní moci rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 6. 2013 o postoupení věci orgánu příslušnému k projednání přestupku není a nebude v trestním řízení proti stěžovatelce pro skutek, který byl předmětem tohoto rozhodnutí, již dále pokračováno, je praktická relevance stěžovatelčiných námitek stran vyloučení přísedící z trestního řízení očividně nulová; jinými slovy, ke změně právního postavení stěžovatelky reálně vést nemůže.

Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh nepřípustný dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2014

Stanislav Balík, v. r.

soudce zpravodaj