Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3377/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem A. A., t. č. Věznice Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Ing. Milanem Mlezivou, advokátem, se sídlem Skrétova 48, 301 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 11. 2013, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. 9. 2013, č. j. -48, jímž byla podle (dále jen " ") zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání sedmi let uloženého mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. , ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. .

Stěžovatel zejména namítá, že krajský soud o něm hovoří jako o osobě náchylné k páchání majetkové trestné činnosti s odkazem na trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. , ač toto odsouzení již bylo zahlazeno a proto na něj poukazovat nelze, jak Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu

sp. zn.

. Navíc se ze strany krajského soudu jednalo o novou dosud nepředestřenou úvahu o nesplnění podmínek pro podmíněné propuštění, ke které nemohl vznést protiargumenty.

Stěžovatel je přesvědčen, že postupem krajského soudu byla porušena jeho základní práva zaručená , , , d (dále jen " ") a , protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a y (dále jen " "). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil a dále aby rozhodl o nákladech nákladů stěžovatele tak, že mu je přizná v částce 8.228 Kč.

II.

o Ústavním soudu (dále jen " ") rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. , 90, 91 y). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y), nikoliv běžné zákonnosti. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje v § 88 a násl. a trestní řád v § 331 a násl. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění představuje za prvé podmínka polepšení odsouzeného, potvrzená jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, a za druhé existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Obě podmínky je nutné splnit kumulativně, přičemž z uloženého (popřípadě milostí zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina, respektive u vybraných trestných činů dvě třetiny ( ) a u přečinů je možné propuštění i před výkonem poloviny trestu v případě polepšení potvrzeného vzorným chováním a plněním povinností.

Důvody, pro které krajský soud neshledal druhou z uvedených podmínek za nesplněnou, v něm jsou stručně, avšak jasně, uvedeny. Ke stěžovatelově kritice odkazu krajského soudu na jeho dřívější trestnou činnost s odkazem na zahlazení daného odsouzení přitom nutno uvést, že ve svém nálezu

sp. zn.

, na který stěžovatel odkazuje, Ústavní soud vyjádřil přesný opak toho, co stěžovatel tvrdí. Dle uvedeného zamítavého (tedy nikoliv vyhovujícího) nálezu "zahlazení odsouzení anebo zákonná fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nebrání soudu, aby při hodnocení osoby pachatele přihlédl ke skutečnosti, že pachatel v minulosti spáchal trestné činy a z této skutečnosti vyvodil příslušné závěry, pokud jde o jeho sklony k páchání trestné činnosti určité povahy, jeho vztah k hodnotám chráněným trestním zákonem a prognózu jeho dalšího chování."

Pokud pak jde o stěžovatelem tvrzenou překvapivost této části argumentace krajského soudu, Ústavní soud stěží shledává důvod ke zrušení ústavní stížnostní napadeného rozhodnutí za situace, kdy se z ní jeví, že jedinou námitkou, kterou by chtěl před krajským soudem uplatnit, je poukaz na nález

sp. zn.

, což je argument, jak Ústavní soud právě vyložil, zcela lichý a rozporný se skutečným obsahem judikatury Ústavního soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Vzhledem k takovémuto výsledku řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud dále nezabýval stěžovatelovým návrhem stran náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu