Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 862/13

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele M. M., právně zastoupeného JUDr. Jarmilou Podivínskou, Krapkova 3, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky Olomouc, ze dne 21. 11. 2012 č. j. -433, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 11. 3. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu byla stěžovateli určena vyživovací povinnost k nezletilému synovi a nezletilé dceři. Jeho bývalá manželka na něm v současnosti požaduje vysoké výživné, ačkoli stěžovatel nikdy nedosahoval vysokých příjmů a jeho příjem se vždy pohyboval kolem 8.000,- Kč měsíčně. V současné době se mu narodil syn a další vyšší výživné již není schopen splácet, proto se v soudním řízení snažil dosáhnout snížení výživné na částku 1000,- Kč na každé dítě. Stěžovatelův příjem v současné době činí cca 10.000,- Kč měsíčně, přičemž se sestává z částečného úvazku a invalidního důchodu. Obecný soud oproti tomu dovodil, že měsíční příjem stěžovatele je okolo 40.000,- Kč, přičemž vyšel z potencionality podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině. Příjem jednatele společnosti zhodnotil obecný soud na cca 30.000,- měsíčně a příjem zaměstnance v reklamě na cca 20.000,- Kč měsíčně.

V projednávaném případě nebyl předložen žádný relevantní důkaz svědčící o skutečné výši stěžovatelova příjmu. Krajský soud tak v jeho věci rozhodl zcela svévolně. Ve své stížnosti se stěžovatel mimo jiné zaobírá rozborem právního postavení jednatele společnosti, přičemž dospívá k závěru, že jej nelze vnímat jako zaměstnance, neboť jeho vztah ke společnosti se primárně řídí obsahem společenské smlouvy. Funkce jednatele není zaměstnáním. Postavení členů orgánů nelze charakterizovat ani jako postavení podnikatele. S otázkami souvisejícími s výkonem funkce jednatele, resp. zaměstnance se obecný soud ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal. Stejně tak se krajský soud nezabýval ani námitkami, zohledňující stěžovatelův zdravotní stav. Rozhodnutí soudu nebylo řádně odůvodněno a z odůvodnění rozhodnutí si nelze učinit celkový seriózní závěr o výdělkových a majetkových poměrech stěžovatele. Z toho důvodu je stěžovatel toho názoru, že rozhodnutí krajského soudu nebylo řádně odůvodněno, je zatíženo vadou a jeho vydáním došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí především proti tomu, že obecnými soudy nebylo řádně prokázáno, jaký je jeho skutečný měsíční příjem, resp., že je jiný, než stěžovatel prokázal. Z hlediska ústavněprávního je podstatnou především ta skutečnost, že krajský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku uvedl, z jakých okolností případu vyšel a které okolnosti případu vzal za podstatné pro celkové zhodnocení majetkového stavu stěžovatele. Přitom nelze uzavřít, že by krajský soud své závěry toliko vytrhával z kontextu nebo že by se majetkovým poměrům stěžovatele věnoval pouze dílčím způsobem. Naopak, z odůvodnění (konkrétně ze strany 8 a 9) vyplývá, že krajský soud pojal posouzení majetkových poměrů stěžovatele velmi komplexně, přičemž jednoznačně uvádí, jaké úvahy jej vedly k závěru o tom, že formálně vykázaný příjem stěžovatele je odlišný od příjmu reálného. Krajský soud také srozumitelně popsal souvztažnost mezi vývojem stěžovatelových osobních a podnikatelských vztahů a z ústavněprávního hlediska mu tak není prakticky čeho vytknout.

Namítá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle d se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. března 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu