Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2522/13

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Svitáka, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2013, č. j. -240, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 4. 2008, č.j. -75, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 16. 8. 2013, směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2013, č.j. -240, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 4. 2008, č.j. -75.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal určení, že výpověď daná stěžovateli je neplatná. Obvodní soud pro Prahu 1 dne 17. 4. 2008, pod č.j. -75, žalobu na určení neplatnosti předmětné výpovědi zamítl. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací dne 4. 11. 2010, pod č.j. -164, napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhověl a rozhodl, že výpověď daná žalobci je neplatná. Rozhodnutí odvolacího soudu následně žalovaná strana napadla dovoláním. Nejvyšší soud dne 6. 11. 2012, pod č.j. -201, rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně pak Městský soud v Praze, vázán názorem Nejvyššího soudu, vydal dne 18. 4. 2013, pod č.j. -240, nové rozhodnutí, ve kterém potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žaloba na určení neplatnosti předmětné výpovědi tak byla zamítnuta.

Stěžovatel je toho názoru, že vydáním napadených rozhodnutí bylo zasaženo do nezadatelných a nezcizitelných základních práv stěžovatele zakotvených jak v mezinárodněprávních dokumentech, jimiž je ČR vázána, tak v národních ústavněprávních předpisech. Konkrétně pak stěžovatel uvádí porušení práva na spravedlivý proces, jež jedinci zaručuje Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. právo na soudní ochranu dle d a dále také právo na práci, resp. zaměstnání, dle d a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

II.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Dle ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení ).

III.

Ve vztahu k přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že tato je podávána v zákonem stanovené lhůtě a je proti výše uvedeným rozhodnutím přípustná, jelikož v dané věci již Nejvyšší soud rozhodoval. Jeho právní názor je tedy stěžovateli znám, avšak má důvodné pochybnosti o jeho správnosti a souladnosti s ústavně-konformní interpretací a aplikací právních norem.

S názorem stěžovatele ohledně přípustnosti ústavní stížnosti však Ústavní soud musí nesouhlasit.

IV.

Otázku přípustnosti ústavní stížnosti je zapotřebí posuzovat s ohledem na novelizaci ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a , provedenou v obou případech K vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu totiž došlo po 1. lednu 2013, tedy za účinnosti nové právní úpravy, která je určující i pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí.

Podle ustanovení , ve znění , jsou totiž stěžovatelé povinni vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. To znamená, že musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost závisí na posouzení podmínek uvedených v , ve znění Pokud by přitom dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné podle , ve znění , je stěžovatelům podle zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu.

Z důvodů podrobně rozvedených v rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 28. 3. 2013 (publikováno na http://nalus.usoud.cz) tak Ústavní soud konstatuje, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti v dané věci bylo vyčerpání dovolání. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle , ve znění , tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání však ze strany stěžovatelů v posuzovaném případě podáno nebylo, byť byli stěžovatelé o této možnosti odvolacím soudem poučeni. Stěžovatelé tak nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Není přitom rozhodné, že dovolání nebylo ze strany stěžovatelů podáno z důvodu, že odvolací soud byl ve svém druhém rozhodnutí, které bylo napadeno ústavní stížností, vázán právním názorem dovolacího soudu, Nejvyšší soud již ve věci rozhodoval a jeho právní názor tak byl stěžovateli znám.

Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že efektivitou procesního prostředku nelze rozumět jeho způsobilost dosáhnout změny pro stěžovatele nepříznivého rozhodnutí v jednotlivém případě, ale jeho systémovou efektivitu ve smyslu objektivní způsobilosti zajistit adekvátní a skutečnou nápravu porušení práva ve všech případech, kdy bude takové porušení zjištěno. S ohledem na právě uvedené je tak třeba efektivním procesním prostředkem rozumět takový prostředek, který umožní rozhodujícímu orgánu zabývat se skutečně obsahem podání a napadené rozhodnutí při zjištění pochybení změnit. Takovým prostředkem by tedy v případě stěžovatele bylo i dovolání, které však ze strany stěžovatele podáno nebylo (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 6. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz)

Ústavní soud se pro úplnost zabýval i naplněním podmínek , avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

V.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze tedy podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon účastníku řízení k ochraně jeho práva poskytuje. Z výše uvedeného však plyne, že stěžovatel tyto procesní prostředky nevyčerpal.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je tudíž dle ustanovení nepřípustná.

Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2014

Jaroslav Fenyk, v. r.

soudce Ústavního soudu