Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3734/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti multigate, a. s., se sídlem Riegrova 373/6, 772 00 Olomouc, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, 779 00 Olomouc, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. -40, č. j. -39 a č. j. -39 ze dne 7. 10. 2013, rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. -88, č. j. -87 a č. j. -89 ze dne 19. 6. 2013, rozhodnutím Magistrátu města Brna č. j. MMB/281605/2011 a č. j. MMB/281601/2011 ze dne 25. 7. 2011 a č. j. MMB/279782/2011 ze dne 22. 7. 2011, jakož i proti rozhodnutím Úřadu městské části Brno - Královo Pole č. j. 1103904/2100/VHA/0013/012 a č. j. 1103904/2100/VHA/0013/013 ze dne 22. 6. 2011 a Úřadu městské části Brno - jih č. j. MCBJIH/05500/2011/Pie ze dne 30. 6. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení a a násl. d (dále jen " ").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označenými rozhodnutími Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování, v původním řízení před správními soudy žalovaného, byla, na základě ustanovení , daňový řád, ve znění pozdějších změn, zamítnuta odvolání stěžovatele proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Úřadu městské části Brno - Královo Pole a Úřadu městské části Brno - Jih (dále též "správce daně"), kterým nebylo, ve smyslu daňového řádu, vyhověno jeho žádosti o vrácení přeplatku z místního poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Správce daně ve svém rozhodnutí uvedl, že žádný přeplatek na místním poplatku stanoveném dle , o místních poplatcích, ve znění pozdějších změn, ve spojení s obecně závaznou vyhláškou statutárního města Brna č. 21/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (dále též "obecně závazná vyhláška") a , o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších změn (dále též "zákon o loteriích"), u správce daně nevznikl, neboť místní poplatky byly vyměřeny na základě účinného právního předpisu.

Rozhodnutí Magistrátu města Brna napadl stěžovatel u Krajského soudu v Brně správními žalobami, v nichž obšírně argumentoval nezákonností rozhodnutí vedlejšího účastníka, neboť se nesprávně vypořádal s odvoláním a dostatečně se nezabýval tvrzenými odvolacími důvody. Dle stěžovatele žalovaný správní orgán chybně interpretoval a nesprávně aplikoval příslušná ustanovení zákona o místních poplatcích, zákona o loteriích a daňového řádu. Vpředu uvedenými rozsudky krajského soudu byly tyto žaloby zamítnuty. Následné kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud v záhlaví citovanými rozsudky zamítl.

Proti rozhodnutím správních soudů i správních orgánů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Tvrdí, že jak v průběhu odvolacího řízení proti rozhodnutí správce daně, tak i posléze v řízení před správními soudy označil za základní otázku to, zda existuje povinnost platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu za zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému, přičemž žádný ze správních orgánů ani správních soudů se s touto otázkou správně nevypořádal. Stěžovatel dále namítl, že soudy nesprávně či vůbec neposoudily otázku existence přeplatku a podkladů, které pro takové rozhodnutí musí správce poplatku mít a k důkazu užít. Je rovněž přesvědčen, že v souladu s daňovým řádem mohou být zaevidovány pouze takové daňové povinnosti, které byly řádně stanoveny, s tím, že daňový řád dle jeho mínění nepřipouští stanovení daně bez vydání rozhodnutí, k čemuž však v jeho případě prý došlo. Stěžovatel konečně též poukázal na to, že žádný právní předpis Ministerstvo financí k vydání rozhodnutí o povolení provozování jiného technického herního zařízení neopravňuje, poplatek tedy nelze oprávněně vybírat, neboť by tak bylo konáno v rozporu se zákonem. Všechny tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud dotčená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných individuálních právních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí správních soudů (a potažmo i správních orgánů) za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele; jeho nesouhlas s tímto hodnocením, který vyjádřil v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, s nimiž se především kasační soud již ústavně konformním způsobem vypořádal, resp. polemikou se správními soudy stran výkladu podústavního práva vztahujícího se k problematice ukládání a správy poplatků, jakož i k problematice výherních hracích přístrojů.

Ústavní soud podotýká, že identickou problematikou, a to konkrétně ve vztahu ke stěžovateli, se již ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval, přičemž postup správních soudů neshledal ústavně nekonformním (srov. usnesení ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

aj.). V uvedených řízeních byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie téměř identické ústavní stížnosti (sepsané stejným advokátem) a soudy uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci. Výrok jejich rozhodnutí byl rovněž identický. Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vyslovených v těchto rozhodnutích Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit, a proto na ně pro stručnost odkazuje (stěžovateli rozhodovací důvody citovaných usnesení musí být zřejmé, neboť jí byla citovaná usnesení doručena).

K tvrzení stěžovatele, že nyní projednávaná stížnost se liší od výše uvedených usnesení v skutkových a právních okolnostech, uvádí Ústavní soud následující závěry, s nimiž je však stěžovatel beztak seznámen, poněvadž zazněly v posledně citovaném usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 20. 1. 2014 (body 20 a 21).

Argumentu, že Nejvyšší správní soud nemohl posoudit námitku stěžovatele stran zmatečnosti jako nepřípustnou, i s ohledem na ustanovení (dále též " "), nelze přisvědčit, jelikož zmatečnost rozhodnutí dle může být založena pouze skutečnostmi stanovenými v zákoně ("zmatečnost řízení spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, případně bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce"), přičemž námitka stěžovatele, spočívající v tvrzeném nesprávném odůvodnění, pod podmínky stanovené zákonem nespadá. Nejvyšší správní soud pak nepochybil, pokud se v souladu s kasačním principem námitkou stěžovatele ohledně způsobu vyměření poplatku nezabýval. Ústavní soud nadto konstatuje, že s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu se Nejvyšší správní soud vypořádal vyčerpávajícím způsobem.

Ohledně tvrzení, že se Nejvyšší správní soud odmítnul zabývat námitkou nicotnosti s odkazem na ustanovení , Ústavní soud "pouze odkazuje na str. 7 napadeného rozhodnutí, na které se Nejvyšší správní soud k námitce nicotnosti vyjadřuje, a na shora uvedené usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

(odst. 15), který se s nicotností rozhodnutí správních orgánů a povinností správních soudů přihlížet k nim ex officio, i pokud nebyly vysloveně namítány, dostatečně vypořádal, přičemž závěry v citovaném usnesení lze beze změny aplikovat i v tomto případě".

Stěžovatelem tvrzené odlišné právní a skutkové okolnosti proto dle Ústavního soudu nezakládají důvod odchylovat se od názoru vysloveného Ústavním soudem v dřívějších, shora citovaných případech.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 25. února 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu