Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 175/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti MUDr. Igora Fargaše, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 4. října 2013 č. j. -1023 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. června 2012 č. j. -913, ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. března 2013 č. j. -976 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti , a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutím obecných soudů bylo zasaženo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " "), y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právní jistota a ochrana důvěry občana v právo dle y (dále jen " ") a y, ve spojení s y, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně rozhodl o snížení výživného a vydání bezdůvodného obohacení, zrušení vyživovací povinnosti vůči dceři Arianě Fargašové a vzájemné žalobě dcery Dominiky Fargašové a stěžovatele o zvýšení výživného tak, že výrokem I zamítl žalobu o snížení výživného vůči Dominice Fargašové, ve výrocích V a VI zamítl žalobu o snížení výživného vůči Arianě Fargašové. Dále soud prvního stupně výrokem VII snížil výživné stanovené stěžovateli pro Arianu Fargašovou za období od 1. 1. 2011 do 31. 8. 2011 z částky 10 000 Kč na částku 8 000 Kč měsíčně a dále s účinností od 1. 9. 2011 do 31. 12. 2011 z částky 10 000 Kč na částku 3 000 Kč měsíčně, výrokem XII zvýšil výživné stanovené stěžovateli pro Dominiku Fargašovou s účinností od 1. 9. 2009 do 31. 8. 2011 z částky 5 000 Kč na částku 7 500 Kč měsíčně a dále s účinností od 1. 9. 2011 z částky 5 000 Kč na částku 8 000 Kč měsíčně. Výrokem XIV bylo určeno dlužné výživné pro Dominiku Fargašovou ve výši 90 000 Kč za období od 1. 9. 2009 do 30. 6. 2012, jakož i výživné, které dospělo do konce kalendářního měsíce, v němž byl rozsudek okresního soudu stěžovateli doručen, výrokem XIII bylo určeno, že je stěžovatel povinen platit běžné výživné pro Dominku Fargašovou k jejím rukám vždy k 1. dni příslušného kalendářního měsíce předem. Výrokem XV soud prvního stupně zamítl žalobu na zvýšení výživného vůči Dominice Fargašové.

Výroky III a IX došlo k zamítnutí žaloby, ve které se stěžovatel domáhal, aby mu Dominika Fargašová zaplatila částku 56 000 Kč a Ariana Fargašová částku 196 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.

Výroky II, IV, VIII, X a XVI okresní soud zavázal stěžovatele zaplatit České republice náhradu nákladů řízení a výrokem XI bylo rozhodnuto, že stěžovatel a Ariana Fargašová nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející, přezkoumal, a poté potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I, III, V, VI, VII, IX, XII, XIII a XV. Výrok XIV změnil tak, že určil dlužné výživné pro Dominiku Fargašovou ve výši 138 000 Kč za období od 1. 9. 2009 do 30. 10. 2013, jakož i výživné vyplývající ze zvýšení, které dospěje od 1. 11. 2013 do konce měsíce, v němž byl rozsudek doručen stěžovateli. Ve výrocích II, IV, VIII, X, XI, a XVI odvolací soud rozsudek zrušil.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojil proti rozhodnutím obecných soudů obou stupňů, neboť při stanovení výše výživného nesprávně posoudily jeho příjmy a okolnosti, za kterých jich dosahoval, důsledkem čehož měl být excesivně odsouzen k povinnosti platit výživné přesahující polovinu jeho prokázaných příjmů. Stěžovatel v podání popsal vývoj své finanční situace (uvedeno na listech č. 3 - 11), kdy upozornil na změnu výše výdělku, který byl od roku 2009 negativně ovlivněn ekonomickou krizí, toto podpořil tvrzením, že v roce 2009 činil jeho roční příjem před zdaněním 188 000 Kč, přičemž na výživném musel hradit 180 000 Kč ročně, pro srovnání v letech 2005 - 2008 měl čistý roční příjem mezi 300 000 Kč a 400 000 Kč. Situace, která u něj od roku 2009 nastala, jej měla výrazně znevýhodnit tak, že požádal o snížení výživného vůči svým dcerám. Stěžovatel měl za to, že obecné soudy dostatečně nezohlednily další okolnosti přímo ovlivňující jeho vyživovací povinnost, a sice příjmy matky obou dcer, stejně jako životní úroveň jich samotných. Obecné soudy se podle stěžovatele správně nevypořádaly s neopodstatněnými nároky vyživovaných dcer a neřešily jeho právo na důstojný život a zdravotní stav. Stěžovatel uzavřel, že stanovené výživné bylo zjevně nepřiměřené jeho finančním možnostem a oprávněným potřebám vyživovaných dcer. V dalších námitkách stěžovatel napadl postup obecných soudů (uvedeno na listech č. 12 až 15), zejména právní závěry obou instancí, které byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, odůvodnění rozsudků obou soudů, které porušovalo zásadu zákazu zneužití libovůle, porušení zásady zákazu deformace důkazů a existenci tzv. opomenutých důkazů. Stěžovatel namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv v takové intenzitě, že byly naplněny atributy nespravedlivého procesu jako celku, jemuž nešlo poskytovat právní ochranu. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je velmi omezen, přezkumná pravomoc se koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadených rozhodnutí nejedná o rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, díky které by došlo k excesivnímu a intenzivnímu zásahu do ústavně garantovaných práv účastníka řízení, zejména do práva na spravedlivý proces. Dle názoru Ústavního soudu o takový případ v projednávané věci nejde.

Argumentace stěžovatele směřuje fakticky proti nesprávné interpretaci a aplikaci ustanovení , o rodině, platné do 31. 12. 2013, upravujícího kritéria určení výživného nově dle a násl. , . Je zásadně věcí obecných soudů, aby posuzovaly určení a výši výživného dle těchto ustanovení. Ústavní soud není povolán k tomu, aby přezkoumával závěry obecných soudů, na základě kterých stanovily výživné. V této souvislosti Ústavní soud akcentuje svou ustálenou judikaturu, která jednoznačně staví na závěru, že mu nenáleží přezkoumávat kritéria výživného stanoveného obecnými soudy [srov. např. rozhodnutí

sp. zn.

,

nebo

].

I kdyby se Ústavní soud se skutkovými závěry obecných soudů z hlediska věcné správnosti výše výživného neztotožňoval, ústavněprávní dimenze by takové pochybení dosahovalo pouze za předpokladu, že by soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo pokud by hodnocení důkazů a tomu odpovídající skutkové závěry byly výrazem zjevného faktického omylu či excesu. Rozpor s požadavky spravedlivého procesu by byl dán také tehdy, jestliže by odpovídající skutková zjištění soudy řádně v rozhodnutí nezdůvodnily. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Soudy obou stupňů postupovaly v souladu s příslušnými procesními normami i ustanoveními zákona o rodině a své závěry řádným způsobem odůvodnily. Nejednalo se tedy z jejich strany o zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

Námitky stěžovatele, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s námitkami ohledně jeho příjmů a se znaleckým posudkem, který předložil, a jehož závěry nebyly v nalézacím řízení akceptovány, neshledal Ústavní soud za opodstatněné, stejně jako námitky ohledně extrémního nesouladu skutkových zjištění, na ně aplikovaných právních závěrů, odůvodnění rozsudků obou soudů a porušení zásady zákazu zneužití libovůle. Napadená rozhodnutí se týkají pouze stanovení výše výživného. Jestliže obecné soudy v této okolnosti neshledaly rozpor s dobrými mravy odůvodňující nepřiznání výživného, nemá otázka absence styku dcer se stěžovatelem na určení výše výživného žádný vliv.

V projednávané věci Ústavní soud neshledal tvrzená pochybení obecných soudů, proto ústavní stížnost podle ustanovení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud dále uvádí, že stěžovatel podal ústavní stížnost v rozsahu výroku III odvolacího soudu předčasně, neboť věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Z tohoto důvodu ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl jako nepřípustnou dle , ve spojení s ustanovením .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 25. února 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu