Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2749/13

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Pospíšila, zastoupeného Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem se sídlem U Plynárny 99, Praha 10, proti rozhodnutí Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 18 EVC 2/2013 ze dne 24. 6. 2013, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2013, stěžovatel usiloval o zrušení rozhodnutí Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 18 EVC 2/2013 ze dne 24. 6. 2013, jímž soud odmítl dle čl. 11 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 návrh stěžovatele na vydání evropského platebního rozkazu, dospívaje k závěru, že není ve věci příslušný ve smyslu čl. 31 odst. 1 písm. b) Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen "Úmluva CMR"), vyhlášené pod č. 11/1975 Sb., a čl. 71 odst. 1 nařízení Rady 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. V daném případě se stěžovatel po žalovaném domáhal úhrady přepravného ve výši 4 180 EUR za provedené mezinárodní silniční nákladní přepravy, s místem nakládky nebo vykládky vždy na území České republiky, což v souladu se shora citovaným ustanovením Úmluvy CMR zakládá pravomoc českých soudů ve věci rozhodnout. Z formulářového odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož "žádné z míst nakládky nebo vykládky neleží v obvodu zdejšího soudu ve smyslu čl. 31 odst. 1 písm. b) Úmluvy CMR", je však zřejmé, že soud zaměnil pravomoc soudů s místní příslušností soudu, v důsledku čehož chybně rozhodl o odmítnutí návrhu. Tímto postupem podle stěžovatele porušil jeho právo na soudní ochranu dle d (dále jen " ") a právo vlastnit majetek dle y.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

V nyní projednávané věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí o odmítnutí návrhu na vydání evropského platebního rozkazu, které nevytváří překážku věci rozhodnuté, neboť odmítnutím vydání evropského platebního rozkazu není nijak znemožněno stěžovateli domáhat se svého nároku před obecnými soudy. Uvedené vyplývá z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. 12. 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu (dále jen "Nařízení"), konkrétně z jeho čl. 1 odst. 2, jež "nebrání žalobci uplatňovat nárok ve smyslu článku 4 s využitím jiného řízení, které je k dispozici podle práva členského státu nebo práva Společenství". V čl. 11 odst. 3 potom Nařízení uvádí, že "odmítnutí návrhu nebrání žalobci v tom, aby vymáhal nárok prostřednictvím nového návrhu na vydání evropského platebního rozkazu nebo prostřednictvím jiného řízení podle práva členského státu". Jinými slovy, stěžovatel má k dispozici "jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního (...) řízení" ve smyslu .

Jak Ústavní soud dále poznamenal ve svém usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 2. 2014, přijatém na podkladě podobného návrhu stěžovatele, v případě odmítnutí vydání evropského platebního rozkazu z důvodu, že nárok je "zjevně neopodstatněný" [čl. 11 odst. 1 písm. b) Nařízení], by připuštění možnosti přímého přezkumu odmítnutí vydání evropského platebního rozkazu ze strany Ústavního soudu mohlo vést k tomu, že Ústavní soud bude konfrontován se stížnostmi požadujícími posouzení opodstatněnosti nároku dříve, než se k danému nároku vůbec vysloví obecný soud v nalézacím řízení. Ústavní soud by tak fakticky v některých případech suploval činnost soudu prvého stupně, což by zcela popřelo subsidiaritu řízení o ústavní stížnosti.

Jelikož od závěrů učiněných ve výše zmiňovaném rozhodnutí Ústavní soud neshledává důvod se odchylovat, nezbylo mu proto, než ústavní stížnost odmítnout podle stanovení jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2014

Stanislav Balík, v. r.

soudce zpravodaj