Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3259/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Heleny Hůrkové, zastoupené JUDr. Antonínem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 7, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení , , a d (dále jen " ") a ustanovení a y (dále jen " ") - zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její obchodněprávní věci.

Okresní soud Praha - západ (poté, co mu usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. byla věc vrácena k dalšímu projednání se závazným právním názorem, že předmětná žaloba je projednatelná) vyhověl žalobkyni (ČSOB Leasing, a. s.) a přiznal jí proti stěžovatelce 16 833,04 Kč s příslušenstvím z titulu "vypořádání leasingu". K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy vyhověly žalobě, ačkoli v ní žalobkyně nevylíčila dostatečným způsobem rozhodný skutek a ani řádně nespecifikovala nárok. Způsob vyčíslení škody (na základě rozdílu mezi účetní hodnotou motorového vozidla ke dni ukončení leasingu a cenou, za kterou bylo toto vozidlo žalobkyní prodáno třetí osobě) je podle jejího názoru v rozporu nejen se zákonem, nýbrž i s ujednáním .4.4 uzavřené leasingové smlouvy; toto ujednání je nadto absolutně neplatné pro kolizi s ustanovením , neboť by se na jeho základě vzdávala práv, jež by jí v budoucnu mohla vzniknout. Obecné soudy se ve svých skutkových zjištěních opíraly o listinné důkazy, které neměly žádnou vypovídací hodnotu, a přiznaly žalobkyni náhradu škody podle neplatného smluvního ujednání, již si sama způsobila, čímž pak podle stěžovatelky porušily výše uvedená ustanovením y a y.

Ústavní soud je podle ustanovení y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Dovolává-li se stěžovatelka porušení ustanovení y, resp. jejího (a obdobné platí rovněž o zbývajících dovolávaných ustanoveních), zjevně platí, že identifikace takového porušení je v daném kontextu myslitelná toliko tehdy, pokud by bylo seznatelné porušení ustanovení y.

Přestože z ustanovení y neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo; okolnost, že tak případně neučinily "správně", nemůže bez dalšího vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde přitom nejde očividně.

Obdobné platí o skutkové rovině sporu, v níž spočívá těžiště námitek stěžovatelky, jež v ústavní stížnosti předestírá opětovně poté, co se s nimi obecné soudy vypořádaly způsobem, který má racionální a obhajitelnou základnu, a jehož výsledek je akceptovatelný. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je též zřejmé, jakými úvahami se řídily při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění - oproti očekávání stěžovatelky - dospěly ke konečným skutkovým závěrům.

Již jen nad tento rozhodný rámec a stěžovatelce na vysvětlenou se sluší ve vztahu k jednotlivým stěžovatelčiným námitkám zaznamenat, že otázkou dostatečnosti skutkových tvrzení stěžovatelky se věnoval Nejvyšší soud v kasačním usnesení sp. zn. , ve kterém (s odkazem na závěry vyslovené jím v rozhodnutí sp. zn. ) konstatoval, že v projednávané věci žalobkyně dostatečným způsobem vymezila předmět řízení tak, že jde o nárok specifikovaný v položce C4 tzv. konečného vyrovnání; odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu přitom obsahuje výčet jednotlivých položek, na jejichž základě byla sestavena žalovaná částka; skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jakým tak žalobkyně učinila nemůže být sama o sobě v kontextu dané věci jakkoli ústavněprávně relevantní. Dovolává-li se potom stěžovatelka neplatnosti ujednání .4.4 předmětné leasingové smlouvy s odkazem na ustanovení , nikterak tento argument nekonkretizuje, a ani z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, jakých práv by se tímto ujednáním měla předem vzdávat (v napadeném článku se smluvní strany nevzdávají práv, nýbrž si sjednávají sankce). Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů nadto nevyplývá, že by stěžovatelka tuto námitku v řízení před nimi vznesla, a proto je - nadto - v řízení o ústavní stížnosti nepřípustnou.

Je tak namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Na základě předestřených zjištění proto přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení , jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu