Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3764/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2013 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení dovolacího soudu, vydané v jeho trestní věci, neboť jím mělo dojít k porušení d.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 23. 1. 2013 sp. zn. uznal stěžovatele vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozenému škodu ve specifikované výši a se zbytkem svého nároku poškozeného v souladu s § 229 odst. 2 tr. řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, které Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu zamítl.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§ 265b tr. řádu). Posuzovány z materiálního hlediska nebyly námitky stěžovatele ohlášenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1. písm. g) tr. řádu podřaditelné, neboť spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění; ty však coby způsobilé dovolací důvody zákon nepřipouští.

Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že se adekvátně jím vznesenými námitkami nezabýval. Namítá, že státní zástupce rozhodl o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání až po nařízení seznámení s výsledky vyšetřování. Dále poukazuje na nesprávné poučení, jímž mu vyšetřující policista "v podstatě" sdělil, že nebude již mít možnost v průběhu vyšetřování vypovídat; k výslechu došlo na jeho vlastní žádost vedenou obavou ze vzetí do vazby. Upozorňuje též, že na počátku hlavního líčení nedošlo k přednesu ani konstatování obžaloby, což odvolací soud bagatelizoval. Stěžovatel rovněž dává najevo výhrady vůči "nedostatkům dokazování, ignorance obhajoby a neprovedení výslechu svého dědy", jakož i jen formální fotorekognici provedené na základě nekvalitní fotodokumentace.

Ústavní soud je podle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel nezpochybňuje relevantně úsudek dovolacího soudu, že v dovolání uplatněné námitky směřují proti skutkovým zjištěním, stejně jako správnost tomu korespondujícího závěru, že neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů; z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit, a takovým však posuzovaná věc očividně není. Pro ústavněprávní přezkum je pak postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou přesvědčivé a přiléhavě odůvodněné, čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány. Ostatně ani námitky vtělené do ústavní stížnosti zákonem stanoveným dovolacím důvodům zjevně neodpovídají.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do procesů a rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu