Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3615/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Kabáta, zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 47/73, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2011 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel podanou ústavní stížností žádá o zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními , a 3, , a d (dále jen " "), ustanovením Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovením Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Městský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem zavázal stěžovatele povinností uhradit žalobci částku 15 000 000,- Kč s příslušenstvím (představující hodnotu žalobcem poskytnuté a stěžovateli vyplacené bankovní záruky) z titulu bezdůvodného obohacení, ke kterému mělo dojít v rámci právního vztahu mezi žalobcem a stěžovatelem na základě jimi uzavřené smlouvy o budoucí smlouvě o převodu cenných papírů. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil, ovšem z jiného hmotněprávního důvodu, neboť dospěl (na rozdíl od nalézacího soudu) k závěru, že stěžovatel provedl započtení nesplatné pohledávky, pročež účinky započtení nenastaly, a žalobce má proto právo na vrácení jím poskytnuté bankovní záruky. Stěžovatelovo dovolání poté Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v projednávané věci nehledaly spravedlnost, nevycházely z konkrétních okolností daného případu a rozhodovaly ryze formalisticky. Nejvyššímu soudu stěžovatel v prvé řadě vytýká, že jeho dovolání neshledal přípustným v režimu ustanovení v rozhodném znění; s odvoláním na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a se totiž stěžovatel domnívá, že nesoulad právních závěrů soudů první a druhé instance je podřaditelný pod hypotézu ustanovení , neboť klíčovou právní otázku - zda smluvní strany vyloučily aplikaci ustanovení obchodního zákoníku, či nikoliv - posoudily tyto soudy zcela odlišně. S uvedeným tvrzením souvisí i stěžovatelova námitka, že rozhodnutí vrchního soudu je třeba považovat za překvapivé, protože odvolací soud sice rozhodl formálně totožně jako soud nalézací, ovšem na základě zcela odlišných právních závěrů, jež jsou nadto dle názoru stěžovatele v rozporu s ustanovením obchodního zákoníku; odvolací soud totiž dle stěžovatele přiznal žalobci právo na vrácení bankovní záruky, přestože tento nebyl současně ochoten plnit svůj závazek vůči stěžovateli (zaplacení smluvní pokuty). V této souvislosti navíc stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem Nejvyššího soudu, že se v dané věci nejednalo o vzájemné závazky, neboť takový závěr je v přímém rozporu s judikátem dovolacího soudu ve věci sp. zn. (správně patrně sp. zn. ). Závěrem ústavní stížnosti potom stěžovatel ještě namítá, že obecné soudy nevzaly vůbec do úvahy dispozici ustanovení obchodního zákoníku, přestože v řízení bylo prokázáno, že žalobce v rozhodné době nedisponoval (pro realizaci budoucí smlouvy) potřebnými finančními prostředky, pročež byl stěžovatel oprávněn provést kompenzační úkon ve smyslu ustanovení obchodního zákoníku.

Ústavnímu soudu byla u svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Jinak musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí dlouhý výčet ustanovení ústavního pořádku České republiky, jež měla být napadenými rozhodnutími obecných soudů zasažena, předkládá Ústavnímu soudu k posouzení ve své podstatě toliko polemiku s právními závěry obecných soudů, jež převážně setrvává striktně v rovině práva podústavního; věcné posouzení takového podání přitom Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, neboť v opačném případě by se stal další odvolací instancí v rámci soustavy obecných soudů, tedy by byl postaven do role, jež mu u v žádném případě nebyla svěřena.

Z hlediska relevantního ústavněprávního přezkumu tak není podstatné, zda obecné soudy aplikovaly ustanovení § 325 obchodního zákoníku správně, neboť ústavní konformitu napadených rozhodnutí obecných soudů dostatečně osvědčuje skutečnost, že obecné soudy toto ustanovení v dané věci aplikovaly, a aplikovaly jej způsobem, jejž není možno označit prima facie za svévolný; stěžovateli přitom není v této souvislosti možno přisvědčit, že by závěry přijaté Nejvyšším soudem v ústavní stížností napadeném usnesení byly v rozporu se závěry, ke kterým dospěl dovolací soud ve stěžovatelem odkazovaném rozsudku ve věci sp. zn. (stěžovatel totiž v ústavní stížnosti vychází z nedůvodného předpokladu, že v dané věci představovaly bankovní záruka a smluvní pokuta vzájemné závazky smluvních stran, jinými slovy, dovozuje synallagamtický charakter i v těch částech daného právního vztahu, ve kterých inkriminované závazky zjevný synallagmatický charakter postrádají). Obdobné je možno konstatovat rovněž ve vztahu k námitce stěžovatele, že obecné sudy odmítly aplikovat ustanovení § 359 obchodního zákoníku; v tomto případě postačí odkázat na závěr dovolacího soudu, že skutková zjištění nalézacího soudu neodůvodňují aplikaci tohoto zákonného ustanovení (viz str. 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

Ztotožnit se není možno se stěžovatelem, ani pokud namítá formalistický přístup Nejvyššího soud při hodnocení přípustnosti jeho dovolání v režimu ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť - oproti tvrzení stěžovatele - je třeba považovat odkaz dovolacího soudu na rozhodnutí sp. zn. za zcela případný, a tedy i ústavně konformní. Považuje-li přitom stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, postačí připomenout, že překvapivost spatřuje v odlišném hmotněprávním hodnocení daného skutkového stavu (tedy v postupu, jenž je relevantním procesním předpisem aprobován), přičemž nevznáší žádné konkrétní námitky, ze kterých by se - byť jen nepřímo - podávalo, že odvolací soud postupoval procesně nepřípustným způsobem.

Ústavní soud proto uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. K porušení stěžovatelem dovolávaných ustanovení y a Úmluvy tak v dané věci zjevně dojít nemohlo.

V posuzované věci tak Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení , jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto stěžovatelův návrh dle ustanovení mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2014

Stanislav Balík

předseda senátu