Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3782/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Jiřího Byszowiece, zastoupeného JUDr. Jiřím Němcem, advokátem se sídlem Pazderna 51, 739 51 Dobrá, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -25 ze dne 9. 10. 2013 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. -17 ze dne 7. 6. 2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení a násl. d (dále jen " ").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením krajský soud odmítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí ředitelky kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje č. j. HSOS-12458-11/2012 ze dne 18. 2. 2012, rozhodl o nákladech řízení a o vrácení stěžovateli zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč. V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že stěžovatel byl v napadeném rozhodnutí poučen o možnosti podat odvolání k řediteli Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje ve lhůtě 15 dnů od doručení napadeného rozhodnutí. Tento opravný prostředek nebyl využit, pročež krajský soud podle , (dále též " "), žalobu odmítl, neboť návrh je ve smyslu nepřípustný. Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem jako nedůvodnou dle věty poslední zamítl.

Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že odvolání proti rozhodnutí správního orgánu nebyl povinen vyčerpat, poněvadž výrokem tohoto rozhodnutí, kterým se přiznává náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě, bylo stěžovateli vyhověno; stěžovatel správní žalobou brojil toliko co do způsobu výpočtu této náhrady, který byl v rozhodnutí aplikován, přičemž způsob výpočtu není konkrétně a srozumitelně v odůvodnění žalobou napadeného správního rozhodnutí uveden. Tento svůj argument stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Správní soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před správními soudy, zejména pak v řízení o kasační stížnosti stěžovatele, s nimiž se však tyto soudy vypořádaly, resp. představuje toliko polemiku s právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým jmenované soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní.

Námitky stěžovatele nelze akceptovat již proto, že stěžovatel podal správní žalobu, aniž v ní uvedl, proč nevyčerpal řádný opravný prostředek v podobě odvolání ve smyslu (popřípadě, proč je vyčerpat nemusil). Tento postup stěžovateli kasační soud rovněž vytkl (str. 4 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Dále je třeba poukázat na určitý rozpor v tvrzeních stěžovatele, který na jedné straně tvrdí, že způsob výpočtu předmětné náhrady nebyl konkrétně a srozumitelně v odůvodnění žalobou napadeného správního rozhodnutí uveden, na druhé straně tato skutečnost měla navrhovateli vyplynout až z výplatní pásky, která mu byla doručena po nabytí právní moci rozhodnutí (str. 2 - 3 ústavní stížnosti). Odtud je zřejmé, že stěžovatel po doručení správního aktu neměl pochybnosti o jeho správnosti, když odvolání ve lhůtě k tomu určené nepodal; jeho nesprávnost tedy dle svých slov "zjistil" teprve po obdržení výplatní pásky, k čemuž došlo až po nabytí právní moci napadeného rozhodnutí, kdy již bylo uplatnění řádného opravného prostředku vyloučeno. V takovém případě ovšem může jít pouze o otázku správné interpretace sporné části rozhodnutí při výpočtu zmíněné náhrady, ale nikoli o otázku jeho vlastní správnosti, o níž stěžovatel pochybuje až ex post v návaznosti na provedené zúčtování.

Sluší se zde rovněž poznamenat, že stěžovatel ve správní žalobě zvolil petit ve znění "Změnit způsob výpočtu náhrady za ztrátu na služebním příjmu bez aplikace minimální mzdy a doplacení rozdílu mezi vybranou náhradou za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě zkrácenou o minimální mzdu", který by byl jako žalobní petit ani soud nemohl akceptovat, když výrok správního rozhodnutí se otázky způsobu výpočtu náhrady za ztrátu na služebním příjmu vůbec netýkal, nadto citovaný petit je reakcí až na vlastní realizaci výpočtu náhrady, k níž došlo až po vydání daného správního rozhodnutí. Měl-li snad stěžovatel za to, že výroková část dotčeného správního aktu je neúplná, vadná apod., bylo namístě podat právě odvolání, což však stěžovatel neučinil. Správní soudy tudíž nepochybily, pakliže svá odmítavá, resp. zamítavá rozhodnutí založily na nevyčerpání zákonem předvídaných opravných prostředků ve smyslu . Má-li pak stěžovatel za to, že výpočet vychází z nesprávného pochopení odůvodnění správního aktu, nabízejí se mu jiné prostředky právní obrany.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 5. února 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu