Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3848/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti 1. stěžovatelky Jany Germenisové a 2. stěžovatele Stefanose - Filipose Germenise, zastoupených JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Bezděkovská 53, proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 7. 2011 č. j. -202 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 20. 12. 2011 č. j. -228, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2012 č. j. -248 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013 č. j. -278, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jejich civilní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 7. 2011 č. j. -202 ve výroku I., jímž byla stěžovatelka (žalovaná) zavázána zaplatit žalobkyni částku ve výši 135 965,30 Kč, a ve výroku II., jímž byl stěžovatel (žalovaný) zavázán zaplatit žalobkyni částku ve výši 67 982,70 Kč, a to oba z titulu odpovědnosti za vady historického objektu zájezdního hostince, kdy uvedené částky představovaly přiměřenou slevu z kupní ceny objektu uplatněnou žalobkyní (kupující) vůči stěžovatelům (prodávajícím).

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2013 č. j. -278 dovolání stěžovatelů zamítl. Aproboval závěr odvolacího soudu, že odpovědnost stěžovatelů za vady prodané budovy nevylučuje ani ujednání smluvních stran o tom, že se budova prodává, jak stojí a leží ve smyslu ustanovení ; toto ustanovení totiž pro situace převodu věcí individuálně určených užít nelze, neboť by to odporovalo smyslu zákonné odpovědnosti prodávajícího za vady prodávané věci a znevýhodňovalo kupujícího, přičemž odpovídající ujednání představuje i dohodu, kterou se strana smlouvy vzdává práv, jež jí mohou v budoucnosti teprve vzniknout, což ustanovení zapovídá.

Oproti tomu jsou stěžovatelé názoru, že výklad ustanovení zastávaný obecnými soudy odporuje základnímu principu hmotného práva, a to principu smluvní volnosti účastníků občanskoprávního vztahu. Vyjadřují přesvědčení, že žádné ustanovení nezakazuje smluvním stranám si ujednat, že prodávající neodpovídá kupujícímu za vady prodávané nemovitosti, zvláště nemovitosti historické, jestliže si kupující žádné zvláštní vlastnosti nemovitosti nevymínil a nemovitost si prohlédl. Jsou názoru, že takové ujednání je naopak žádoucí, poněvadž se jím předchází sporům; mají také za to, že nejde o vzdání se práv, která teprve mají vzniknout, ale o svobodné ujednání smluvních stran o podmínkách prodeje.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelé se v ústavní stížnosti předně dovolávají - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 y, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelům však upřeno nebylo potud, že se jim dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jim byl k dispozici opravný prostředek, který využili, a využili i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jim nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 y lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné pokládají.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelé dovolávají; okolnost, že je podle jejich názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde; výklad ustanovení podaný obecnými soudy naopak standardnímu nazírání soudní praxe koresponduje. Odpovědnost za vady věci je pravidlem, z něhož určitou výjimku představuje ustanovení , která je dána specifičností identifikace předmětu koupě určeného úhrnem. Nelze ostatně pominout, že vady předmětné historické budovy nespočívaly v jejím stáří, použití zastaralého stavebního materiálu, neexistenci řádné stavební dokumentace či v jiných podobných okolnostech ztěžujících zjištění skutečného stavebnětechnického stavu budovy a jejích případných vad, nýbrž v tom, že stěžovatelé ani po opakovaných výzvách žalobkyně nebyli schopni zpřístupnit část budovy obývanou nájemcem, který ji uvedl do neuživatelného stavu, a namísto toho žalobkyni ujistili o její bezvadnosti.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu