Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 155/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Greinerové, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Panská 6, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -146 ze dne 20. září 2012 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. -107 ze dne 30. listopadu 2011, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka, s odkazem na porušení práva stěžovatelky na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručené v d (dále jen " "), práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle y, práva na nedotknutelnost obydlí dle y a dále práva na respektování soukromého a rodinného života zakotveného v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Zároveň navrhla, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost.

Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem č. j. -107 ze dne ze dne 30. listopadu 2011 zamítl žalobu stěžovatelky na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, nacházejícího se ve 3. podlaží domu v P., ze dne 16. července 2009, kterou žalované dala žalovaná městská část Praha 10 (dále jen "žalovaná") a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. -146 ze dne 20. září 2012 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. -170 ze dne 15. října 2013 odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy nezabývaly celkovým kontextem daného případu, postupovaly čistě formalisticky a v důsledku mechanické aplikace ust. . Sb., (dále jen " ") a jeho nesprávné interpretace vydaly zcela nespravedlivé a nepřijatelné rozhodnutí.

Uplatnění výpovědního důvodu dle ust. je podle stěžovatelky za daných okolností nepřiměřeně tvrdé a poukazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 12. března 2011, dle kterého nepřiměřenou tvrdost, jež v podobných situacích může vzniknout realizací práva, je možné zmírnit postupem podle ust. , tedy odepřením výkonu práva pro jeho rozpor s dobrými mravy. Dle názoru stěžovatelky interpretací jednoduchého práva obecnými soudy došlo k nepřípustnému zásahu do jejího práva na respektování soukromého a rodinného života, jakož i k zásahu do jejího práva na nedotknutelnost soukromí a obydlí, když ztrátu příbytku lze nepochybně považovat za nejzávažnější formu takového zásahu, přičemž odkazuje např. na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci McCann proti Spojenému království, č. stížnosti 19009/04, ze dne 13. května 2008. Právní posouzení věci stěžovatelky obecnými soudy je dle názoru stěžovatelky rovněž v rozporu s judikaturou a odbornými komentáři.

Stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 3. ledna 2012, dle kterého v materiálním právním státě nejde pouze o formální aplikaci práva bez dalšího, ale především o dodržování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován, dle kterého právo nemůže být interpretováno jen striktně či mechanicky, neboť takový přístup s sebou zpravidla nese zcela nepřijatelné důsledky, a dle kterého soudu přísluší, aby se zabýval otázkou, zda mechanická aplikace zákona a instrumentarií na jeho základě vytvořených nemůže přinést nerozumné či nespravedlivé důsledky a v případě, že tomu tak je, je třeba, aby takovou interpretaci a aplikaci odmítl, a aby zvolil výklad a aplikaci, která bude racionální a spravedlivá. Soudy prvního i druhého stupně se však podle stěžovatelky spravedlnostním kontextem daného případu vůbec nezabývaly, neboť jinak by musely dospět k závěru, že po stěžovatelce nelze spravedlivě požadovat, aby opustila byt, v němž bydlí. Čistě pozitivistická aplikace ust. provedená obecnými soudy dle stěžovatelky vedla k rozporu s dobrými mravy, a to v takové intenzitě, že jí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. S ohledem na tuto skutečnost je třeba podle stěžovatelky takovou aplikaci odmítnout.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci rozhodly obecné soudy napadenými rozhodnutími v souladu s principy zakotvenými v ě a Úmluvě. Svá rozhodnutí, jimiž nevyhověly žalobě stěžovatelky, logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily, přičemž jejich závěry podle náhledu Ústavního soudu nelze označit za projev libovůle, za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti nebo dobrými mravy, ani za výraz nepřípustného formalismu. Napadená rozhodnutí a interpretace a aplikace práva učiněná ve věci stěžovatelky obecnými soudy podle náhledu Ústavního soudu nejsou též v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, a to včetně rozhodnutí, na něž stěžovatelka odkazuje.

Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Pro uvedené pak neshledal Ústavní soud oporu ani pro vyhovění návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a tento návrh sdílí osud odmítané ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu