Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3545/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. Marcely Petrošové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Břeclav, se sídlem U Tržiště 9, Břeclav, zastoupené Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem Joštova 138/4, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 9. 2013 č. j. -35, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení , a 3 a d (dále jen "") a y, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým byl změněn stěžovatelkou vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 5. 8. 2013 č. j. 160 EX 8129/12-53 pro 34 823,80 Kč tak, že povinnému se ukládá povinnost zaplatit náklady exekuce ve výši 7 865 Kč.

Soud rozhodnutí odůvodnil tím, že povinný uhradil pohledávku oprávněného dne 25. 4. 2013, a to v plném rozsahu přímo na účet oprávněného, tedy sice po nařízení exekuce, avšak před jejím vynuceným provedením. Je tedy zřejmé, že k úhradě povinným došlo mimo exekuční řízení a hodnota vymoženého plnění soudní exekutorkou je tak nulová. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že postupoval ve shodě s nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 1. 3. 2007, podle nějž by odměna exekutora neměla vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale měla by odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti. Soudní exekutorka však v tomto případě exekuci fakticky neprováděla, jelikož poté, co vydala dva exekuční příkazy, které doručila dne 28. 3. 2013 povinnému spolu s usnesením o nařízení exekuce, rozeslala již pouze několik žádostí o součinnost a poté obdržela návrh oprávněného na zastavení exekuce z důvodu úhrady dlužné částky na jeho účet.

Stěžovatelka polemizuje s uvedeným názorem a namítá, že o plnění mimo rámec exekučního řízení jde pouze v případě, kdy povinný plnil zcela dobrovolně předtím, než se o nařízení exekuce dozvěděl. V projednávané věci povinný plnil sice mimo rámec exekučních nástrojů, avšak pod jejich tlakem, a byl proto povinen zaplatit objektivně předvídatelné náklady spojené se zanedbáním povinnosti. Na tom nic nemění ani skutečnost, že bylo plněno přímo oprávněnému a nikoliv na účet exekutorky. Míra dobrovolnosti plnění mohla být event. zohledněna stanovením odměny ve výši 50 %, jak to předpokládá

Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy.

Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

a další). Ústavní soud tedy není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti.

Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že okresní soud vyšel z právního názoru vysloveného v nálezech

sp. zn.

a

, a to ve smyslu požadavku reflexe skutečnosti, zda povinný, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně uhradil přímo oprávněnému. I kdyby Ústavní soud se stanovením nákladů exekuce nesouhlasil, princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů mu zapovídá, aby závěry okresního soudu, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Ústavní soud by tak mohl učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí civilního soudu mělo charakter extrémního vybočení s dopadem do sféry základních práv, což v posuzované věci neshledal. Řádně odůvodněným závěrům okresního soudu, který shledal v projednávané věci s ohledem na konkrétní okolnosti případu za adekvátní přiznat stěžovatelce náklady exekučního řízení pouze ve shora uvedené částce, není z ústavního hlediska co vytknout (srov. rovněž

sp. zn.

).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu