Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3908/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013 č. j. -22 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013 č. j. -41, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatele na ochranu proti nečinnosti žalovaného Ministerstva vnitra ve věci sp. zn. KM-186-5/OPO-DR-2007, neboť i po jejím doplnění postrádala vylíčení rozhodujících skutečností, jestliže stěžovatel neuvedl, v čem spočívá nečinnost žalovaného a kdy uplynula lhůta pro vydání rozhodnutí; podle soudu byla žaloba (ze dne 14. 12. 2011) podána i opožděně, neboť posledním úkonem žalovaného ve věci (dle předložených listin) bylo sdělení žalovaného ze dne 16. 8. 2007 č. j. KM-186-5/OPO-DR-2007, a z listin předložených stěžovatelem též nevyplývá, že by bezvýsledně vyčerpal všechny prostředky k ochraně proti nečinnosti.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. V odůvodnění uvedl, že městský soud vyzval stěžovatele oprávněně k doplnění žaloby a poté ji důvodně podle ve spojení s odmítl, neboť byla zatížena nedostatky, jež bránily jejímu projednání; zejména z ní nebylo zjevné, v jaké konkrétní věci se stěžovatel ochrany proti nečinnosti domáhal, v jakém řízení žádal správní orgány o nahlížení do spisů, případně poskytnutí informací (zda v řízení o žádosti o poskytnutí informace, či v řízení dle trestního řádu, či jiného právního předpisu), a existovaly zde rozpory mezi žalobními tvrzeními a žalobním návrhem (petitem). Za tohoto stavu proto považoval Nejvyšší správní soud další závěry městského soudu o opožděnosti žaloby či neuplatnění prostředků ochrany proti nečinnosti za předčasné.

Ústavní stížnost stěžovatel odůvodnil tím, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zakotvená v , , , , a y, jakož i v , , a d (dále jeny). Podle stěžovatele zejména není pravdou, že by jeho žaloba (včetně jejího doplnění) trpěla vytknutými vadami, jakož i to, že z předložených listin nevyplývá bezvýsledné vyčerpání příslušných prostředků k ochraně proti nečinnosti.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení y, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí městského soudu mu byla k dispozici kasační stížnost, kterou využil, a Nejvyšší správní soud se jím vznesenými kasačními námitkami odpovídajícím způsobem zabýval. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z y lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Nic takového však v dané věci dovodit nelze.

Oba soudy v nyní posuzované věci stěžovatele aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo a argumentačně logicky a vyčerpávajícím způsobem objasnily stěžovateli, jakými nedostatky byla jeho žaloba zatížena a z jakého důvodu byla neprojednatelnou. Na úplné a vyčerpávající odůvodnění Nejvyššího správního soudu, s jehož závěry nemá Ústavní soud důvod se neztotožnit, proto postačí již jen odkázat.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu