Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2951/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti R. M., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného Mgr. Romanem Kezniklem, advokátem se sídlem Brno, Palackého třída 2203/186, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012 sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013 č. j. -39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo podle , d (dále jen " ") a , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle , odst. 4 písm. d) , , ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnických osob v trvání 4 let. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně tak, že napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku, jímž byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, a ve výroku o náhradě škody. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

V odůvodnění své ústavní stížnosti, které je obsahově shodné s argumenty pojatými do předcházejícího opravného prostředku, stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí trestních soudů vykazují extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které z nich soud prvního stupně i soud odvolací vyvodil. Uvádí, že soudy obou stupňů nevyhověly jeho návrhům na provedení některých důkazů. Stěžovatel dále nesouhlasí s hodnocením důkazů a právními závěry soudů všech stupňů, s nimiž v ústavní stížnosti podrobně polemizuje.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud jde o hodnocení důkazů, vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy soudů ve věcech civilních, trestních a správních ani není těmto soudům soudem nadřízeným. Jen soud, který je součástí této soustavy soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí ostatních soudů ( y), což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů ( y, y).

Postavení Ústavního soudu jako ochránce ústavnosti si stěžovatel zřejmě není vědom, neboť v ústavní stížnosti zopakoval argumenty, které uplatnil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby, v odvolání a dovolání. Jeho námitkami se zabývaly již trestní soudy a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi dostatečně vypořádaly. Stěžovatel bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace, toliko poukazem na vlastní rozbor provedených důkazů, přináší své odlišné skutkové úvahy, a tak pouze opětovně polemizuje se skutkovými i právními závěry trestních soudů. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje svou ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že skutková polemika stěžovatelů není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat ostatními soudy provedené hodnocení důkazů, nejedná-li se o takové rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem, zakládající vykročení z mezí ústavních záruk (srov. např. nálezy

sp. zn.

a

). Takové vybočení v dané věci zjištěno nebylo.

Námitkami stěžovatele týkajícími se jednotlivých skutkových zjištění vztahujících se k okolnostem uzavření smluv o zajišťovacím převodu vlastnického práva a o výpůjčce, pravosti jeho podpisů a z nich vzniklých závazků vůči věřiteli se zabýval i Nejvyšší soud. Tvrzení stěžovatele, že mezi právními závěry a skutkovými zjištěními soudů existuje zjevný extrémní nesoulad, je neopodstatněné. Z podrobného odůvodnění napadených rozhodnutí je naopak zřejmé, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a vyvodil z něho právní závěry, které náležitě odůvodnil. Odvolací i dovolací soud se poté zabývaly všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly.

Ústavní soud nepovažuje za potřebné znovu opakovat to, co bylo těmito soudy přehledně a srozumitelně vysvětleno. V posuzované věci tedy soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování.

Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí neshledal žádný důvod, který by zpochybňoval skutkové a právní závěry, k nimž soudy v tomto řízení dospěly. Nezjistil, že by postupem soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu