Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2937/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ŠkoFIN, s. r. o., IČ: 45805369, se sídlem Pekařská 6, Praha 5, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem Opletalova 4, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2013, č. j. , -64, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2012, č. j. -38, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Včasnou ústavní stížností ze dne 24. 9. 2013, která splňuje náležitosti předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále také "odvolací soud") ze dne 19. 3. 2013, č. j. , -64, byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně (dále také "soud prvního stupně") ze dne 4. 10. 2012, č. j. -38.

V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy.

Soud prvního stupně vydal dne 4. 10. 2012 pod č. j. -38, na základě žaloby stěžovatele proti žalované JUDr. Anitě Nejedlé, advokátce, se sídlem Nám. E. Husserla 4423/16a, Prostějov, jako insolvenční správkyni dlužníka Van den Berg, a. s., IČ: 26217864, se sídlem Komenského 3, Prostějov, rozsudek, kterým bylo rozhodnuto tak, že žaloba stěžovatele na určení, že jeho pohledávka vůči dlužníkovi je po právu s právem na oddělené plnění, se zamítá. Stěžovatel jako žalobní důvod uvedl skutečnost, že žalovaná při přezkumném jednání konaném dne 11. 11. 2010 popřela jeho pohledávky přihlášené ve výši 110 386,- Kč, a to z důvodu neplatnosti smluvního ujednání o zajišťovacím převodu práva v protokolu o převzetí předmětu financování ze dne 29. 4. 2008. Jeho pohledávka však měla být zajištěna majetkem, který náležel do majetkové podstaty dlužníka (konkrétně se jednalo o vozidlo Škoda Roomster combi). K tomu uvedl, že dne 28. 4. 2008 uzavřel s dlužníkem smlouvu o účelově určeném úvěru ve výši 307 875,- Kč s tím, že předmětem financování mělo být výše uvedené vozidlo. Dlužník automobil převzal dne 29. 4. 2008. Téhož dne uzavřel stěžovatel se společností Automechanika, a. s., dohodu o převzetí dluhu, podle níž měl převzít dluh představující doplatek kupní ceny ve výši 307 875,- Kč. Dne 29. 4. 2008 dále mělo dojít k uzavření dohody o zajišťovacím převodu práva, které však bylo realizováno až dne 8. 3. 2010. Rozhodnutí bylo soudem prvního stupně odůvodněno tím, že na základě provedeného dokazování dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Tento závěr soud prvního stupně dovodil ze skutečnosti, že dle jeho zjištění nebyla splněna písemná forma.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. V něm zejména uváděl, že ujednání o zajišťovacím převodu práva je v souladu s , proto se domníval, že má vůči dlužníkovi zajištěnou pohledávku. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2013, č. j. , -64, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se neztotožňuje se závěry soudu prvního stupně o tom, že mezi stěžovatelem a dlužníkem nedošlo k písemnému uzavření smlouvy. Přesto však dospěl k závěru, že stěžovatel není zajištěným věřitelem, kterému by navíc svědčilo přednostní uspokojení jeho pohledávky, neboť zajišťovací převod práva nebyl sjednán platně. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž pak dovodil, že předmětné ujednání mezi stěžovatelem a dlužníkem bylo ve skutečnosti dohodou o propadné zástavě, která je dle zakázána. Odvolací soud se v tomto bodě řádně vypořádal s námitkami stěžovatele, který závěry o ujednání propadné zástavy vyvracel.

Stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal tzv. nenárokové dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, č. j ,

, -82, jej však jako nepřípustné odmítl, v odůvodnění však mimo jiné uvedl, že odvolací soud se v rozhodnutí držel závěrů velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia prezentovaných v rozsudku ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. .

II.

Výše uvedená rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností, neboť dle jeho názoru zasáhla do jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného d.

Vedle popisu okolností, za nichž mělo dojít ke vzniku výše označených vztahů, se stěžovatel rovněž věnuje rozvedení argumentů, pro které by zmíněné ujednání mezi ním a dlužníkem nemělo být považováno za sjednání propadné zástavy. Ústavně právní rozměr má pouze jeho tvrzení o zásahu do práva na spravedlivý proces, kterého se obecné soudy měly dopustit tím, že v odůvodněních svých rozhodnutí pouze odkázaly na judikaturu Nejvyššího soudu. Žádný z nich se naopak neměl vypořádat s konkrétními okolnostmi zajišťovacího převodu práva a jeho faktického dopadu na dlužníka.

S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.

K zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného d, dle Ústavního soudu dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V souzené věci však k takovému zásahu nedošlo.

Z odůvodnění všech napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak soud prvního stupně a soud odvolací, tak i Nejvyšší soud se věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí podložily řádným odůvodněním. V nyní souzené věci lze dokonce konstatovat, že stěžovatel pouze polemizuje s aplikací jednoduchého (podústavního) práva ze strany obecných soudů. Tento jeho argument však nelze uznat, neboť jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací došly k závěru o neplatnosti ujednání o zajišťovacím převodu práva na základě řádně provedeného dokazování, právního hodnocení aplikací správných ustanovení právního řádu a současného přísného respektování judikatury Nejvyššího soudu. Jejich rozhodnutí jsou tedy řádně zdůvodněna a v žádném případě nelze učinit závěr o jejich nepřezkoumatelnosti. I proto také nelze uznat další argument stěžovatele, že se obecné soudy nezabývaly konkrétními okolnostmi zajišťovacího převodu práva.

Ústavní soud dále připomíná, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

IV.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu