Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2421/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Melskiho, zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem v Brně, U Svitavy 1077/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2013 č. j. -54, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby pro porušení y, , , , a d (dále jen y) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 12. 2012 č. j. -91 zamítl celkem 122 žalob (poté co je spojil ke společnému projednání) stěžovatele proti označeným rozhodnutím Celního ředitelství Brno, kterými byla zamítnuta odvolání a potvrzena rozhodnutí Celního úřadu Břeclav o vyměření dovozního cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty z dovezeného zboží (benzin automobilový 95 Eurosuper podpoložka celního sazebníku 2710114500 a motorová nafta podpoložka celního sazebníku 2710194151). V odůvodnění soud přisvědčil názoru žalovaného, že celní dluh není (oproti názoru stěžovatele) prekludován a neshledal oprávněnými ani námitky o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, námitky "vztahující se" k "vyměření DPH, a spotřební daně ", "k porušení celního zákona", jakož i "ke zjišťování skutkového stavu".

Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, kterou proti rozsudku krajského soudu stěžovatel podal, a Nejvyšší správní soud ji ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Konstatoval, že skutková a právní situace nyní posuzované věci je v podstatných rysech totožná s tou, jíž se vůči shodným účastníkům řízení již zabýval v rozhodnutí ze dne 22. 2. 2013 č. j. - 236, a proto na jeho odůvodnění odkázal. Neshledal žádný důvod, pro který by měl - jmenovitě k otázce prekluze práva - předložit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku ve smyslu čl. 267 pododst. 1 písm. a) Smlouvy o fungování Evropské unie. Z podrobně rozvedených důvodů odmítl (stejně jako předtím krajský soud) i opakované námitky ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, jakož i námitky směřující proti jeho postupu, jenž vydání napadených rozhodnutí předcházel.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nedostatku odůvodnění, neboť se ve svém rozhodnutí řádně resp. nikterak nevypořádal s "řadou zcela elementárních námitek", jež uplatnil v kasační stížnosti, a které i nyní (opětovně) podrobně specifikuje. Především mu vytýká, že se nikterak nevyjádřil k námitce ohledně možné podjatosti pracovníka správce daně a že se nezabýval ani jeho rozsáhlou argumentací k výkladu § 268 celního zákona; odkaz na předchozí rozhodnutí pokládá stěžovatel za nepřesvědčivý, neboť nevzal v úvahu, že v tamní věci šlo o situaci skutkově a právně odlišnou. Oponuje též postupu Nejvyššího správního soudu, kdy namísto toho, aby vzhledem k užití nesprávného ustanovení zákona žalovaným a krajským soudem (zde § 268 odst. 2, resp. 4 celního zákona) kasační stížností napadený rozsudek zrušil, "jako prvý opřel své rozhodnutí právě a jen výlučně o § 268 odst. 3 celního zákona", čímž mu "zabránil", aby proti nyní nově aplikovanému ustanovení mohl předestřít své výhrady a přednést odpovídající argumentaci.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.

V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s ústavní stížností téhož stěžovatele, kterou Ústavní soud již dříve usnesením ze dne 14. 11. 2013

sp. zn.

odmítl jako návrh ve smyslu zjevně neopodstatněný, neboť "základní práva stěžovatele porušena nebyla, když napadené rozhodnutí je odůvodněno racionálně (je objektivně akceptovatelné), prosté libovůle či snad dokonce svévole nebo jiného pochybení v intenzitě extrémnosti, které by jinak mohla jeho neústavnost založit".

Podstatné přitom je, že závěry citovaného rozhodnutí (k námitce nepřípustné aplikace § 268 odst. 3 celního zákona Nejvyšším správním soudem, neakceptovatelnosti pouhého odkazu na předchozí rozhodnutí, či případné podjatosti správce daně) se logicky uplatní i v dané věci.

Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů Nejvyššího správního soudu, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - i v nyní napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Stěžovateli nelze přiznat náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť ve smyslu ustanovení mu výsledek řízení nesvědčí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu