Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3087/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Tobiáše, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem, Advokátní kancelář Sikora, Truneček a Remeš, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 3. 2013 č. j. -235 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013 č. j. -269, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze s tvrzením, že soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces [ d (dále jen " ")], právo na ochranu zdraví ( y) a právo na osobní integritu ( y).

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatele na snížení výživného pro jeho nezletilé děti Claudii (soudem uloženo platit 8 000 Kč, návrh na snížení na 3 000 Kč) a Maxima (soudem uloženo platit 7 000 Kč, návrh na snížení na 2 000 Kč). Odůvodňoval jej tím, že v současnosti nedosahuje takových příjmů jako v době, kdy bylo soudem výživné stanoveno (rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 19. 4. 2010 č. j. -42, který nabyl právní moci dne 26. 5. 2010). V době podání návrhu byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání (po přerušení podnikání).

3. Soud prvního stupně návrh stěžovatele zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Vycházel přitom z osobních poměrů jak stěžovatele (věk, vzdělání, pracovní zkušenosti, zdravotní stav), tak i nezletilých dětí, u nichž došlo ke zvýšení potřeb mj. s ohledem na povinnou školní docházku, kdy nezletilá Claudie nastoupila k docházce na druhý stupeň základní škody a nezletilý Maxim do třetí třídy základní školy.

4. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. Odvolací soud přikročil k doplnění dokazování, zejména pokud jde o majetkové poměry stěžovatele. Uvedl, že stěžovatel je nadále vlastníkem nemovitosti v obci J. (hodnota 7 400 000 Kč), vlastní automobil a přestože byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, jednalo se o krátkodobou záležitost. Na svém bankovním účtu měl po dobu vedení v této evidenci k dispozici nikoliv zanedbatelné finanční prostředky a též finanční prostředky, které si půjčil od rodinných příslušníků. U matky nezletilých dětí nedošlo k zásadní změně poměrů.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že stav navozený pravomocnými rozhodnutími obecných soudů je porušením jeho práv na ochranu osobní integrity a zákazu nelidského nebo ponižujícího zacházení. Stěžovatel v rámci svých možností plní vyživovací povinnost vůči svým nezletilým dětem, hradí hypoteční splátky, přičemž nemovitost se snaží prodat či alespoň pronajmout a najít si odpovídající pracovní místo. Nepřiměřeně stanoveným výživným se však dostává do ekonomické krize, která jej může zcela vyřadit z běžného sociálního života. Proto stěžovatel na závěr ústavní stížnosti navrhl zrušení obou shora označených rozsudků obecných soudů.

II.

6. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom obecné tendence Ústavního soudu minimalizovat zásahy do soustavy obecných soudů. Přesto - podle jeho slov - "výjimečně" žádá Ústavní soud, aby zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů, protože je přesvědčen, že rozhodnutími obecných soudů nesmí dojít k ekonomické či jiné likvidaci osob.

8. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 3 2007

sp. zn.

(N 43/44 SbNU 549) konstatoval, že zákon o rodině (§ 85 odst. 2 a § 96 odst. 1) zakotvuje povinnost rodičů přispívat na výživu děti podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; nejde tedy o pouhé zohlednění skutečně dosahovaných příjmů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2005

sp. zn.

). Proto je při rozhodování o výživném vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni (srov. např.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 158, ale též názory nauky, kupříkladu in Holub, M., Nová, H.: Zákon o rodině, Komentář a předpisy souvisící, 4. vydání, Praha, 2000, str. 191).

9. Obecným soudům, zejména soudu odvolacímu není ve světle výše citované judikatury možné upřít důslednost při zjišťování relevantních skutečností, tj. možností a též schopnosti hradit soudem pravomocně stanovené výživné. Soudy při rozhodování o návrhu stěžovatele na snížení výživného provedly relevantní důkazy a zejména odvolací soud dostatečně objasnil, z jakých důvodů nepřistoupil k navrhovanému snížení výživného. Ústavní soud přitom není oprávněn do rozhodování obecných soudů zasahovat či je jako "další instance" přezkoumávat nad rámec zajištění ochrany základních práv a svobod účastníků. Obecným soudům není možné vytknout prvky libovůle při intepretaci norem jednoduchého práva. Porušení ústavně zaručených práv by se soudy dopustily v případě, že by v procesu provádění a hodnocení důkazů opomenuly zohlednit i jiné okolnosti než pouze fakticky dosahované příjmy stěžovatele. V projednávané věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy vycházely ze standardního výkladu institutu výživného a kritérií pro jeho určení.

10. Ústavní soud též pokládá za nezbytné opětovně poukázat na omezený rozsah přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, když dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (například v otázce rozvodu manželství - srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv, což se odráží i v nepřípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věcech upravených zákonem o rodině (s několika výjimkami - srov. ; k tomu srov. například usnesení ze dne 23. 10. 2013

sp. zn.

).

11. S ohledem na výše uvedené není Ústavní soud oprávněn v nyní projednávané věci přehodnocovat závěry soudů stran výše výživného, k jehož placení byl v rámci civilního soudního řízení stěžovatel zavázán.

12. Při posouzení, zda bylo řízení před obecnými soudy (tj. procesní postupy a uplatněné právní názory a závěry) vedeno v ústavněprávních mezích - konkrétně, zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu -, dospěl Ústavní soud k závěru, že toto právo stěžovatelům zjevně upřeno nebylo (srov. bod 9). Námitky stěžovatele o porušení jeho práv na ochranu zdraví a osobní integritu nejsou též přiléhavé. Právo na osobní integritu je garancí nedotknutelnosti osoby a práva na soukromí; obojí se zejména v judikatuře Ústavního soudu objevuje ve spojitosti s lékařskými zásahy či zdravotní péčí. V nyní projednávané věci si lze jen těžko představit - a stěžovatel tuto námitku ani dále nerozvádí -, jak by obecné soudy mohly napadenými rozhodnutími porušovat toto základní právo stěžovatele. Obdobně je tomu u namítaného porušení práva na ochranu zdraví podle y.

13. Z uvedeného vyplývá, že v řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a se stejným závěrem se Ústavní soud vyjadřuje k namítanému porušení práva na ochranu zdraví a osobní integritu ( a y). Proto je nutné jeho stížnost označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu