Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 68/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti Ligna a. s., se sídlem Praha 1 - Nové Město, Vodičkova 791/41, zastoupené prof. JUDr. Janem Dědičem, advokátem se sídlem Jungmannova 74/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. ze dne 24. 10. 2012 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -67 ze dne 22. 12. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 1. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její právo na vlastnění a užívání majetku dle d (dále jen " ") ve světle práva na svobodu podnikání dle y a dále právo na spravedlivý proces dle y.

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo změněno usnesení Městského soudu v Praze č. j. -38 ze dne 14. 4. 2010 tak, že odvolací soud vyslovil neplatnost usnesení valné hromady společnosti Ligna, a. s., (dále jen "stěžovatelka"), konané dne 10. 6. 2009, jímž rozhodla pod bodem 5 programu jednání o rozdělení zisku za rok 2008. Současně stěžovatelce stanovil povinnost zaplatit navrhovatelům náklady řízení před soudem prvního stupně a náklady odvolacího řízení. Odvolací soud shledal na rozdíl od soudu prvního stupně důvody pro neplatnost dotčeného usnesení valné hromady. Vyšel z konkrétní situace, kdy akcionáři mající většinu prosadili, že rozdělena bude jen část zisku (l 950 932 Kč), zbytek (18 877 541 Kč) bude převeden na nerozdělený zisk z minulých let, a že celá část zisku k rozdělení bude použita na výplatu tantiém členům představenstva podle smluv o výkonu funkce, přičemž dospěl k závěru, že napadené usnesení, jímž byl schválen zisk k rozdělení s tím, že podíl na něm bude vyplacen pouze členům orgánů společnosti a nikoli i jejím akcionářům, je neplatné pro rozpor s ustanovením § 178 odst. 1 obch. zák.

Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením odmítl podle jako zjevně bezdůvodné. Své rozhodnutí odůvodnil odkazem na závěry přijaté v usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. (uveřejněné pod č. 13/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), k nimž se přihlásil i v usnesení ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. , a s nimiž není usnesení odvolacího soudu v rozporu.

Stěžovatelka považuje požadavek obou soudů na povinné rozdělení jejího zisku mezi akcionáře za nepřípustný zásah ze strany státní moci do vlastnického práva akciové společnosti, zahrnujícího i právo rozhodnout o rozdělení zisku, a tím i nepřímo do ústavního práva akcionářů vlastnit majetek a rozhodovat o něm na valné hromadě. Je přesvědčena, že oba soudy zpochybňují princip právní subjektivity a majetkové samostatnosti akciových společností coby soukromoprávního subjektu, neboť jim odpírají možnost svobodně a v souladu s principy vnitřní tvorby vůle rozhodovat o tom, jak naloží se ziskem. Uvádí, že z existence tohoto základního předpokladu fungování akciové společnosti vychází i Nejvyšší soud, který zpravidla vnitřní autonomii akciové společnosti respektuje. Rovněž z judikatury Ústavního soudu, týkající se vztahů mezi většinovými a menšinovými akcionáři, vyvozuje, že Ústavní soud zcela akceptuje skutečnost, že akcionáři, kteří disponují menšinovým podílem, nemusí mít stejné postavení jako akcionáři s většími podíly. Tím, že obecné soudy zaujaly názor, který nese prvky libovůle až svévole, porušily i její právo na spravedlivý proces. Má za to, že ustanovení § 178 odst. 1 obch. zák. nezakládá právo akcionářů na výplatu dividend z jakéhokoliv zisku, ale je zakotvením zásady rovného postavení jednotlivých akcionářů vzhledem k podílu na zisku. Nejedná se tedy o nárok podílet se na jakémkoli zisku, který zbyl k rozdělení, ale o nárok na podíl na zisku, který byl určen k rozdělení výlučně a výslovně mezi akcionáře.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že při řešení otázky, zda usnesení valné hromady, jímž bylo schváleno použití zisku určeného k rozdělení výlučně na tantiémy členů představenstva, je porušením obch. zák., provedly nesprávný výklad tohoto ustanovení. Ve svých argumentech ovšem zcela pomíjí skutečné podstavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. y), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů a zvláště pak soudu Nejvyššího ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Především Nejvyšší soud je povolán k tomu, aby sjednocoval soudní judikaturu (viz a násl. , o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů). Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody v důsledku takové interpretace právního předpisu, která je extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008; N 19/48 SbNU 205). Taková situace však v projednávané věci nenastala.

Oba soudy dospěly výkladem § 178 odst. 1, 3 obch. zák. ke shodnému závěru o rozporu napadeného usnesení valné hromady s tímto ustanovením zákona. Odkázaly přitom na judikát Nejvyššího soudu týkající se obdobné věci, podle jehož závěru usnesení valné hromady akciové společnosti, kterým byl schválen zisk k rozdělení s tím, že podíl na něm bude vyplacen toliko členům orgánů společnosti a nikoli i jejím akcionářům, je neplatné právě pro rozpor s ustanovením § 178 odst. 1 obch. zák. Uvedený závěr, jímž se obecné soudy při vydání napadených rozhodnutí řídily, je dle názoru Ústavního soudu založen na racionálním a logicky přesvědčivě vybudovaném argumentačním a rovněž teoreticky akceptovatelném základě a není výsledkem interpretace svévolné, která by jedině mohla vést ke zrušení napadených rozhodnutí.

Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelky o nepřípustném zásahu ze strany státní moci do vlastnického práva akciové společnosti, zahrnujícího i právo rozhodnout o rozdělení zisku, neboť obecné soudy nezasahovaly do rozhodovací činnosti stěžovatelky svévolně, ale na návrh minoritních akcionářů, kteří se domáhali svého práva založeného ustanovením § 178 odst. 1 obch. zák. Skutečnost, že obecné soudy jejich návrhu vyhověly, neboť v jednání valné hromady shledaly zneužití většiny hlasů, nečiní sama o sobě napadená rozhodnutí neústavními.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud odkazuje na své rozhodnutí

sp. zn.

ze dne 20. 3. 2013 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž se na základě obsahově totožné ústavní stížnosti danou problematikou již zabýval, přičemž neshledal zásah orgánů veřejné moci do tvrzených práv garantovaných , a y. V uvedeném rozhodnutí patřičně reagoval na všechny podstatné námitky, které stěžovatelka vznáší i v nyní projednávané stížnosti, a vypořádal se v něm i s nepatřičnými odkazy na judikáty Ústavního soudu i soudu dovolacího a s polemikou stěžovatelky se závěry vyslovenými ve zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. . Není proto nutné, aby Ústavní soud argumentaci, uvedenou ve svém předchozím rozhodnutí, opakoval a plně na ni odkazuje, neboť neshledal žádný důvod, aby se od ní odchyloval či ji jakkoliv měnil.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu