Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
81880.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 2122/13
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti Polygon BC, s.r.o., IČ 261 35 124, se sídlem Praha 8, Sokolovská 100/94, právně zastoupené Mgr. Lenkou Krupičkovou, LL.M., advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 10, Na Hroudě 1034/61, směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 9. ledna 2013, č.j. 1 Afs 85/2012 -54, a Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013, č.j. 8 Af 10/2013 -79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odstavci 5 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), jakož i v čl. 4 Ústav y.
Rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 29. prosince 2008, č.j. 402255/08/004964107210, byla zamítnuta žádost stěžovatelky o vrácení přeplatku na dani z převodu nemovitosti. Odvolání Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 8. dubna 2009, č.j. 5186/09-1400-801131, zamítlo. Následně podala stěžovatelka správní žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. srpna 2012, č.j. 8 Ca 142/2009 -46, jímž napadené rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud však vyhověl kasační stížnosti Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu a shora citovaným rozsudkem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil soudu k novému řízení. Následně vydal Městský soud v Praze napadený rozsudek, jímž správní žalobu stěžovatelky zamítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti popsala svoji situaci, kdy kupní smlouvou ze dne 26. února 2003, převedla na jinou společnost, v níž měla majetkovou účast, nemovitost na základě kupní smlouvy. Z tohoto převodu pak zaplatila příslušnou daň z převodu nemovitostí ve výši 1.234.520,- Kč. Následně, v důsledku auditu, bylo zjištěno, že s ohledem na vztah prodávající a kupující, vzhledem k ceně převáděného majetku, je kupní smlouva absolutně neplatná, a stěžovatelka je tedy i nadále vlastníkem nemovitosti. Proto stěžovatelka s kupující, se zájmem uvést údaj zapsaný v katastru nemovitostí do souladu s právním stavem, uzavřely souhlasné prohlášení se žádostí o provedení odpovídajících změn v katastru nemovitostí, katastrálnímu úřadu doručeno dne 2. dubna 2007. Následně smluvní strany uzavřely dne 3. dubna 2007 novou kupní smlouvu, respektující požadavky § 196a obchodního zákoníku. Na základě výzvy správce daně podala stěžovatelka dne 27. října 2008 přiznání k dani z převodu nemovitosti, na jejímž základě jí byla vyměřena daň ve výši 757.800,- Kč. Za daného stavu věci požádala stěžovatelka o vrácení přeplatku ve výši 476.720,- Kč, daného rozdílem obou daní z převodu téže nemovitosti mezi týmiž stranami. Tomu správce daně nevyhověl. Odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto. Městský soud v Praze nejprve zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu, v důsledku rozhodnutí o kasační stížnosti Městský soud v Praze, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, správní žalobu stěžovatelky zamítl.
Stěžovatelka, v postupu orgánů veřejné moci, spatřuje zásah do svých zaručených práv, neboť s ohledem na formální pochybení při prvním převodu nemovitosti byla převodní smlouva absolutně neplatná, a proto by měla být takto chápána i všechna další rozhodnutí, k nimž v důsledku původní smlouvy došlo. Finanční úřad však toto stanovisko stěžovatelky nepřevzal a naopak po stěžovatelce vyžadoval zaplatit znovu z téhož převodu daň, a to za situace, kdy původní i nová smlouva se týká téhož předmětu, byla uzavřena mezi týmiž osobami. Přitom důvodem ke "zopakování" akce bylo původní pochybení a snaha stěžovatelky uvést vše do souladu s příslušnou právní úpravou. Postupem finančních orgánů a Nejvyššího správního soudu a následně i Městského soudu v Praze, se stěžovatelka dostala do situace, kdy daň z jednoho převodu uhradila státu dvakrát a tím došlo k nepřípustnému dvojímu zdanění a zásahu do jejích majetkových práv a současně k porušení principu, že daně lze ukládat jen podle zákona. Proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Af 10/2013 , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému soudnictví. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ze spisu Městského soudu v Praze se Ústavní soud opakovaně seznámil postojem stěžovatelky i finančních orgánů. Finanční ředitelství opakovaně konstatovalo, že daň byla v obou případech vyměřena v souladu se zákonem. Až do okamžiku auditu nezpochybňoval původní převodní smlouvu nikdo, přičemž kontrola formální správnosti není úkolem finančních orgánů. S ohledem na to bylo na základě smlouvy vydáno rozhodnutí vyměřující daň, které se stalo pravomocným. Pokud v okamžiku auditu vyšly najevo nové okolnosti, které vedly stěžovatelku k následným krokům ve vztahu ke katastrálnímu úřadu, byly tyto okolnosti způsobilé ke změně i ve vztahu k pravomocnému rozhodnutí o dani. Stěžovatelka však svoji aktivitu směřovala výhradně ke správnosti zápisu v katastru nemovitostí a otázkou daní se začala zabývat až v důsledku výzvy správce daně. V té době však již marně uplynula lhůta, v níž mohla stěžovatelka podat návrh na obnovu řízení a iniciovat tak vrácení vyplacené daně. Stěžovatelka, aniž by k tomu měla jakoukoliv zákonnou oporu, předpokládala, že má u finančního úřadu daňový přeplatek, a s ohledem na novou, nižší daňovou povinnost, se domáhala vyplacení rozdílu. Poté, co jí finanční orgány nevyhověly, podala správní žalobu. Městský soud v Praze se však v původním rozhodnutí nevypořádal s předmětem žaloby - zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku, ale posuzoval absolutní neplatnost původní kupní smlouvy a nepřípustnost dvojího zdanění. Právě pominutí předmětu sporu vedlo k tomu, že Nejvyšší správní soud původní rozsudek Městského soudu v Praze zrušil. Nově se správní soud zabýval předmětem sporu a dospěl k závěru, že finanční orgány nepochybily.
Jak ze spisu správního soudu dále vyplynulo, stěžovatelka dne 24. července 2009 zaplatila daň z druhého převodu nemovitosti; dne 8. října 2010 podala žádost o prominutí daně, která byla zamítnuta ministerstvem dne 28. prosince 2010. V průběhu daňového i soudního řízení byla stěžovatelka prostřednictvím rozhodnutí, vyjádření i replik opakovaně informována o nesprávnosti cesty, kterou k domožení svých práv použila. Opakovaně jí bylo rovněž sděleno, že situace, v níž se nachází, plyne z promeškání zákonných lhůt pro nápravu pro ni nepříznivého stavu.
Podle čl. 2 odstavce 3 Ústav y, respektive čl. 2 odstavce 2 Listin y, lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Pokud by v průběhu řízení v projednávané věci rozhodly orgány veřejné moci jinak, byť stěžovatelkou očekávaným a pro ni příznivým způsobem, byl by jejich postup v rozporu se zákonem, který limituje jejich postup, a v tom případě by došlo k porušení zásady právního státu.
Ústavní soud v postupu finančních orgánů ani správních soudů nenašel pochybení, která stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla. Jakkoliv Ústavní soud chápe nepříznivost situace do níž se však stěžovatelka dostala vlastním opomenutím, nemůže než potvrdit správnost postupu Nejvyššího správního soudu: řízení o vrácení přeplatku na dani není způsobilé zvrátit existenci původního daňového výměru. Jinými slovy řečeno, finanční orgány i správní soudy se důkladně a v souladu se zákonem zabývaly námitkami stěžovatelky, které se však netýkaly původního daňového výměru, byť s ním měly úzkou souvislost. Proto v jejich postupu Ústavní soud neshledal v ústavní stížnosti tvrzená pochybení.
Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu