Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2140/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti společnosti ARGEMON INVEST, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Stejskala 113/2, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 30a, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2013 č. j. -46 a výroku III. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2012 č. j. -37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, zaručených y (dále jen " "), d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y, jakož i porušení práva na ochranu vlastnictví podle y, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Napadeným usnesením ze dne 6. 12. 2012 č. j. -37 Městský soud v Brně zastavil řízení o žalobě stěžovatelky, kterou se domáhala zaplacení částky 1.022,- Kč s příslušenstvím (výrok I). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a že se stěžovatelce nevrací zaplacený soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 300,- Kč (výrok III). Proti posledně uvedenému výroku rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, Krajský soud v Brně však usnesením ze dne 20. 5. 2013 č. j. -46 rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku III. potvrdil.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s postupem obecných soudů, které na její věc aplikovaly ustanovení větu první , o soudních poplatcích, ve znění novely provedené , s tím, že ustanovení čl. II bodu 1 věty první dopadá jen na vybírání soudních poplatků, nikoliv na jejich vracení a stěžovatelce tudíž zaplacený soudní poplatek vrátit nelze. Změna tohoto ustanovení provedená se totiž dotkla rozsahu, v jakém se vrací zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnost, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Zatímco podle původního znění tohoto ustanovení, účinného do 31. srpna 2011, se v těchto případech vracel uvedený poplatek v plné výši, nově se vrací snížený o 20 %, nejméně však o 1.000,- Kč. Přechodné ustanovení čl. II bodu 1 věty první stanoví, že za řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, což byl i případ řízení o žalobě stěžovatelky, se vybírají poplatky podle dosavadních právních předpisů, i když se stanou splatnými po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Stěžovatelka má za to, že jí měl být zaplacený poplatek vrácen, přičemž odkazuje na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

. Podle jejího názoru bylo při výkladu novely zákona o soudních poplatcích porušeno její legitimní očekávání na vrácení soudního poplatku, neboť nebylo ochráněno její právo, které jí zákon dával v době podání žaloby. V této souvislosti se dovolává závěrů nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, kdy v případě absence explicitních intertemporálních ustanovení, tj. za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě legitimní očekávání. S ohledem na výše uvedenou argumentaci stěžovatelka v závěru ústavní stížnost navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů v rozsahu shora uvedeném zrušil.

II.

4. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, jenž není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y.

5. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává v ustanovení jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže tato zjevně nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

6. Za zjevně neopodstatněnou je považována rovněž taková ústavní stížnost, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již Ústavní soud v obdobném případě řešil a neshledal důvodným. Tak je tomu i v nyní posuzované věci, neboť prakticky obsahově totožnou ústavní stížností (a to i téže stěžovatelky) se již Ústavní soud zabýval ve věci vedené pod

sp. zn.

ze dne 13. 8. 2013 a návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný. Argumentace stěžovatelky v nyní posuzované ústavní stížnosti je v podstatě identická a čtvrtý senát nezjistil nic, proč se od výroku uvedeného rozhodnutí odchýlit a ústavní stížnost vyhodnotil taktéž jako zjevně neopodstatněnou s tím, že pokud obecné soudy nepřihlédly k závěrům ve zmíněném nálezu

sp. zn.

, došlo sice z jejich strany k pochybení, kterému však s ohledem na bagatelnost věci nelze přiznat ústavněprávní rozměr. Co do odmítacích důvodů Ústavní soud v podrobnostech plně odkazuje na uvedené usnesení

sp. zn.

.

7. Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky a proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu