Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2874/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. B., t. č. Věznice Karviná, zastoupeného Mgr. Táňou Kozlovou, advokátkou se sídlem Havířov-Město, Svornosti 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2012 č. j. -1070, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013 č. j. -1268 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. -39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v , , d (dále jen " ") a a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Výše označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným zločinem vraždy podle ve spolupachatelství podle . Za tento zločin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem vraždy podle , 3 písm. i) ve spolupachatelství podle a za tento zločin mu uložil trest odnětí svobody v trvání šestnácti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Jednalo se, stručně řečeno, o skutek z prosince 2011, kdy stěžovatel společně s odsouzeným J. Š. po rozepři a požívání alkoholických nápojů v úmyslu usmrtit surovým způsobem fyzicky napadli a bili poškozeného P. J. (jedná se o pseudonym), který v důsledku jimi způsobených zranění zemřel.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že soud prvního i druhého stupně založil závěr o vině stěžovatele zejména na výpovědích spoluobviněného J. Š., jehož výpověď je přeceňována a je nevěrohodná. Tvrdí, že se soudy dostatečně nezabývaly námitkami stěžovatele vznesenými v řadě jeho podání a odvolací soud se ve svém rozhodnutí nezabýval důkazy (výpověďmi svědků a znaleckými posudky) ve prospěch stěžovatele. Uvedené argumenty stěžovatel uplatnil již ve svém dovolání a v ústavní stížnosti je pouze opakuje, aniž by je doplnil relevantní ústavněprávní argumentací.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje - jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje - že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Ústavní soud v rozhodnutí trestních soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že celá věc prošla všemi stadii řízení před soudy, včetně Nejvyššího soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou pečlivě odůvodněna. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení přesvědčivě reagoval na všechny argumenty stěžovatele, které pak znovu předložil v ústavní stížnosti. V odůvodnění svého usnesení konstatoval, že námitky uplatněné stěžovatelem v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, jimiž se již zabývaly a dostatečně vypořádaly soudy obou stupňů. S odkazem na svou judikaturu dovolací soud konstatoval, že "opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř."

Dovolací soud se podrobně vyjádřil i ke konkrétní námitce stěžovatele, že soudy založily své závěry o jeho vině na výpovědi spoluobviněného J. Š. Zdůraznil mimo jiné, že pokud soudy svá skutková zjištění a závěr o vině stěžovatele opřely o uvedené výpovědi, tyto výpovědi byly podepřeny znaleckými posudky, výpověďmi dalších svědků a listinnými důkazy. Pokud soudy shledaly ve výpovědi spoluobviněného J. Š. dílčí rozpory či vědomé nepravdy, neměly tyto žádný vliv na meritum věci nebo na trestní odpovědnost stěžovatele.

Ústavní soud v dalších podrobnostech odkazuje na logická a srozumitelná odůvodnění rozhodnutí soudů, neboť není třeba znovu opakovat argumenty vztahující se k námitkám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. S ohledem na uvedené okolnosti postrádá relevanci stěžovatelův odkaz na judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavků kladených na obecné soudy z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu.

V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohl napadená rozhodnutí zrušit. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu