Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2660/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Roberta Chelberga, zastoupeného JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem se sídlem Praha 5, Drtinova 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky č. j. -204 ze dne 2. května 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku městského soudu.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. bylo ve výroku I. stěžovateli uloženo zaplatit žalobkyni částku 600 000 Kč, ve výroku II. byla žaloba o zaplacení částky 2 031 500 Kč a poplatku z prodlení zamítnuta a výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2012 č. j. -164 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve výroku I. potvrzen a v zamítavém výroku ve věci samé byl změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni 300 000 Kč, dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba, jíž se žalobkyně domáhala na stěžovateli (v řízení u civilních soudů žalovaný) zaplacení částky 2 631 500 Kč z titulu neuhrazeného nájemného z nájemní smlouvy uzavřené dne 22. 8. 2006 na dobu určitou do 30. 11. 2011, a to za období od 1. 1. 2008 do 31. 5. 2009. Civilní soudy dospěly k závěru, že účastníci neuzavřeli smlouvu o nájmu bytu, ale smlouvu o nájmu části nemovitosti (rezidenční část domu sestávající ze dvou bytů s terasami) podle a násl. . Stěžovatel proto mohl nájem vypovědět jen z důvodů sjednaných ve smlouvě, což neučinil. Nájem tak před uplynutím sjednané doby neskončil a stěžovatel je proto povinen uhradit dlužné nájemné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že žalobkyně následně podala další žalobu na zaplacení částky ve výši 3 167 900 Kč (nyní 2 855 800 Kč) s příslušenstvím z titulu zbývajícího neuhrazeného nájemného z totožné nájemní smlouvy, a to za zbývající období od 1. 6. 2009 do 30. 11. 2011. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn dosud není pravomocně rozhodnuto.

Stěžovatel namítá, že zdvořile žádal Nejvyšší soud, aby o dovolání ve věci, která je nyní předmětem ústavní stížnosti, nerozhodoval a vyčkal, než bude pravomocně ukončeno uvedené neskončené řízení. Nejvyšší soud mu však nevyhověl a dovolání stěžovatele zamítl, čímž zasáhl do probíhajícího řízení, které již nemůže skončit jinak, neboť soudy "nepůjdou proti rozhodnutí Nejvyššího soudu".

Stěžovatel tedy žádá o zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, který jako nesprávný zásadně ovlivňuje dosud probíhající řízení se stejným, zcela totožným skutkovým základem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. .

Stěžovatel dále polemizuje se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v napadeném rozsudku a jemu předcházejícím rozhodnutím. Zejména tvrdí, že nebyl správně vyhodnocen předmět nájemní smlouvy, neboť stěžovatel uzavřel s žalobci nájemní smlouvu nikoliv na pronájem části bytu (bytů) nebo domu, ale uzavřel nájemní smlouvu na pronájem dvou bytů. Soudy proto nesprávně posoudily nájemní smlouvu podle a násl. a možnost výpovědi nájmu ze strany stěžovatele podle .

Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [ , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení .

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že předmětnou nájemní smlouvou byla pronajata ve smlouvě specifikovaná residenční část domu a nikoliv byty, jak dovozoval stěžovatel. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že při posuzování smlouvy vycházely z celého obsahu smlouvy, který i s ohledem na její další ustanovení (sjednaná délka výpovědní lhůty, omezení výpovědních důvodů) nesvědčil o vůli smluvních stran uzavřít smlouvu o nájmu bytu. Za dané situace, kdy se nájemní vztah neřídil zvláštními ustanoveními o nájmu bytu, ale podle obecných ustanovení o nájemní smlouvě (§ 663 a násl.), bylo možno uzavřenou smlouvu ukončit výpovědí před uplynutím doby nájmu jen ze sjednaných důvodů, což stěžovatel neučinil.

S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. Vzhledem k uvedenému není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat řádně odůvodněné závěry Nejvyššího soudu a rozhodnutí mu předcházejících ohledně toho, zda předmětná smlouva podléhala režimu speciálních ustanovení o nájmu bytu podle a násl. nebo obecným ustanoveními o nájemní smlouvě podle a násl. .

Z hlediska možného porušení ústavnosti je rovněž nutné za zcela nepřípadnou považovat námitku stěžovatele, který vytýká dovolacímu soudu, že nevyčkal s rozhodnutím o dovolání na rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu v jiné, skutkově shodné věci stěžovatele. Nejvyšší soud, jehož významným úkolem je právě sjednocování judikatury a zaujímání stanovisek, se v tomto případě věcí zabýval meritorně, v souladu se zákonem přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu a shledal jeho skutkové a právní závěry za správné. Neústavnost tohoto rozhodnutí nemůže být dovozována z možnosti, že v jiném obdobném řízení bude rovněž neúspěšný.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudů z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu