Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2603/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila a ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky 1. Markéty Rosákové a 2. Daniely Drexlerové, zastoupených JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011 č. j. -53, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení obecného soudu s odůvodněním, že jím bylo dotčeno jejich právo na spravedlivý proces dle základních práv a svobod (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních práv a svobod (dále jen "Úmluvy"), a zprostředkovaně i jejich právo vlastnit majetek, garantované v a 4 .

Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i z vyžádaného spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. , se podává, že okresní soud usnesením ze dne 1. 3. 2011 č. j. -42 připustil vstup stěžovatelek jako vedlejších účastníků na straně žalované do řízení vedeného mezi žalobkyní Petrou Klepalovou a žalovanou JUDr. Ivanou Šlehoferovou, opatrovnicí zemřelého Zdeňka Holubovského, o určení otcovství k nezletilému Filipu Klepalovi.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2011 č. j. -53 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se vstup stěžovatelek do řízení nepřipouští. Dovodil, že stěžovatelky (družka zemřelého a jeho sestra) nemají právní zájem na výsledku řízení o určení otcovství, neboť vstupem do řízení nesledují zájem zemřelého žalovaného, nýbrž zájem vlastní, soustředěný k následnému dědickému řízení.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že rozhodnutím odvolacího soudu jim byla odňata možnost jednat před soudem, a tím aktivně zasáhnout do řízení, na kterém mají "jednoznačně" právní zájem, neboť jeho výsledek může zásadním způsobem ovlivnit průběh řízení dědického; rozhodnutím o určení otcovství se totiž může změnit jejich hmotněprávní postavení jako závětních dědiček. Závěr krajského soudu, že pro přistoupení nepostačuje pouhý morální, majetkový nebo jiný zájem na výsledku řízení je v příkrém rozporu s tím, jak se k otázce právního zájmu na výsledku řízení vyslovil Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

, a dodávají, že smyslem a účelem zkoumání této právní otázky není vyloučení osob, u nichž se může právní zájem na výsledku sporu jevit jen jako sporný. Stěžovatelky jsou současně názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je pro nedostatek přesvědčivého odůvodnění i nepřezkoumatelné.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

V dané věci je však zjevné, že obsah ústavní stížnosti představuje pouze polemiku vedenou v rovině práva podústavního (procesního), a stěžovatelky - nepřípadně - očekávají, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.

Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích (

sp. zn.

,

sp. zn.

a další) připomněl, že pojem "právní zájem na výsledku řízení" není v blíže specifikován, a "zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém jednotlivém případě, jak jej vyloží a aplikuje". Obecným soudům je pak k dispozici relativně široký prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posoudily, zda v dané věci vstupem dalšího subjektu do řízení nalezne naplnění ten jeho účel, jenž spočívá v pomoci ve sporu jednomu z účastníků řízení a posílení jeho procesního postavení. Ústavní přezkum obecnými soudy vydaných rozhodnutí zde proto může přicházet v úvahu pouze "zcela výjimečně" (usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

a další).

Hranice zmíněného - a pro ústavněprávní přezkum rozhodného - excesu v dané věci dosaženo - očividně - nebylo, a to i v tom případě, že by (případně) význam hledisek, jež odvolací soud pokládal za určující, mohl být hodnocen - jak činí stěžovatelky v ústavní stížnosti - též odlišně. Právní názor, uplatněný odvolacím soudem, ústavněprávní judikaturou vymezené znaky protiústavnosti nevykazuje, a je i v souladu s naukou, dle které o právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka, resp. jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva.

Což nabývá na významu se zřetelem k tomu, že procesní institut vedlejšího účastenství nepožívá přímé ústavněprávní ochrany, a právo na spravedlivý proces stěžovatelkám přísluší jen z hlediska ústavněprávní kontroly výkladu (a aplikace) ustanovení , nikoli již z pohledu "práva na soud" ve smyslu , resp. Úmluvy, natožpak práva dle , neboť řízení, do nějž stěžovatelky zamýšlejí vstoupit, nepředstavuje "jejich věc" a o "odnětí možnosti jednat před soudem" tím uvažovat jakkoli nelze (srov. též usnesení

sp. zn.

).

Ke stěžovatelkami odkazovanému nálezu

sp. zn.

Ústavní soud připomíná, že názor zde vyjádřený je nutno vnímat s ohledem na mimořádnou specifičnost věci, resp. povahy práv, jež zde byla ve hře (viz usnesení

sp. zn.

), stejně jako na tu významnou odlišnost, tkvící v okolnosti, že Ústavní soud tam vystoupil na ochranu samotných účastníků řízení, nikoli účastníků vedlejších, o které jde nyní. Stojí též za zaznamenání, že již v následujícím nálezu, vycházejícím z téže soudní věci (

sp. zn.

), dal Ústavní soud nadto zřetelně najevo, že podrobit ustanovení nepřiměřeně extenzivnímu výkladu namístě není, a naznačil i nepřijatelné důsledky opaku (že by jinak do řízení o ochranu osobnosti mohly vstupovat "i celé rodiny"), jež lze s jistým přiblížením přenést rovněž do řízení, z nějž vychází ústavní stížnost právě posuzovaná.

Co do námitky nedostatku přesvědčivého odůvodnění se poznamenává, že ani ta nepředstavuje silný důvod pro intervenci Ústavního soudu; odvolací soud svůj právní názor vyložil srozumitelně a v rozsahu, který je obhajitelný.

Je tudíž namístě shrnout, že není relevantní opory pro úsudek, že ústavně zaručená základní práva stěžovatelek byla porušena, což implikuje posouzení jejich ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné; Ústavní soud ji proto podle ustanovení v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu