Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3069/12

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka a Anežky Kuncových, zastoupených JUDr. Vladimírem Fockem, advokátem, se sídlem Pellicova 2c, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -222 ze dne 30. 5. 2012, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -203 ze dne 25. 6. 2010 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. -166 ze dne 25. 6. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatelů

1. Ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhli jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces plynoucím z d (dále jen " ").

2. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu stěžovatelů na určení vlastnictví k nemovitostem. Rozhodl, že uvedené nemovitosti stěžovatelé na základě platné smlouvy prodali a neshledal, že by kupní smlouva byla neplatná. Rovněž neshledal, že by stěžovatelé platně od smlouvy odstoupili z důvodu neúplného zaplacení kupní ceny, protože neprokázali poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty dlužníkovi k zaplacení, jak vyžaduje . Stěžovateli navržené další důkazy k prokázání této skutečnosti soud odmítl s odůvodněním, že ty by stejně k prokázání doručení takové výzvy k zaplacení nevedly.

3. Napadeným rozsudkem odvolací soud prvoinstanční rozhodnutí potvrdil s tím, že i kdyby stěžovatelé prokázali doručení výzvy k dodatečnému plnění v den, co tvrdili, tak by nebylo možno poskytnutou lhůtu 8 dnů považovat za přiměřenou k zaplacení dlužné částky.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl, neboť neshledal, že by námitky dosahovaly zásadního právního významu.

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým závěrům, protože neprovedly všechny navržené důkazy a nesprávně posoudily důkazy provedené, a zároveň také nesprávně právně interpretovaly zjištěné skutkové okolnosti.

II. Hodnocení Ústavního soudu

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy

sp. zn.

ze dne 8. 7. 1999,

sp. zn.

ze dne 20. 1. 2000 či

sp. zn.

ze dne 2. 3. 2000).

8. V dané věci však taková situace nenastala. Rozhodnutí soudů jsou logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna a z hlediska respektování práv stěžovatelů na spravedlivý proces jim nelze nic vytknout. Argumenty stěžovatelů předložené v ústavní stížnosti se obecné soudy zabývaly a neshledaly je oprávněné. Na tato rozhodnutí lze pro stručnost odkázat. To, že stěžovatelé se s nimi neztotožňují, ještě nezakládá porušení namítaných základních práv.

9. V dané věci nejde ani o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy by nebyly provedeny navržené důkazy bez legitimního a ospravedlnitelného důvodu [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51)]. Okresní soud řádně odůvodnil, proč nevyhověl návrhu stěžovatelů na provedení dalších důkazů.

10. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu