Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3014/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Leona Richtera, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Čáslavi, Žižkovo nám. 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -175 ze dne 23. července 2013 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -157 ze dne 1. října 2012 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v a odst. 2 d (dále jen " ") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem č. j. -109 ze dne 14. prosince 2011 k žalobě stěžovatele proti žalovanému Danielu Bezouškovi (dále jen "žalovaný") určil, že výpověď ze smlouvy o nájmu v rozsudku specifikovaných nebytových prostor, datovaná dnem 24. března 2011, je neplatná a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. -157 ze dne 1. října 2012 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že výše uvedená výpověď z nájmu nebytových prostor je neplatná, se zamítá a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem č. j. -175 ze dne 23. července 2013 zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel sice v petitu ústavní stížnosti napadl pouze rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli též (meritorní) rozhodnutí soudu dovolacího, avšak Ústavní soud tento nedostatek zhodnotil ve prospěch stěžovatele a ústavní stížnost neodmítl pro nepřípustnost, ale posoudil ji podle jejího obsahu tak, že jí stěžovatel brojí též proti rozhodnutí dovolacího soudu, a ústavní stížností se tedy věcně zabýval.

Stěžovatel má podle ústavní stížnosti za to, že je pro posouzení merita jeho věci nerozhodné, zda svůj nárok uplatnil žalobou na určení neplatnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor, či zda měl tentýž nárok uplatnit žalobou na určení, že nájemní vztah trvá, a to proto, že jestliže nevyšla najevo a ani neexistovala žádná jiná skutečnost mající za následek zánik nájemního vztahu, bylo by dosaženo stejného výsledku meritorním projednáním platnosti či neplatnosti výpovědi z nájemního vztahu, jak správně učinil soud prvého stupně. Závěr, že k odstranění nejistoty v právním postavení stěžovatele nebo k zamezení ohrožení jeho práva může v daném případě vést pouze určení toho, zda tu nájemní právo je či není, je podle stěžovatele závěrem zcela paradoxním.

Podle názoru stěžovatele při výkladu ust. v jeho věci došlo k formalismu, který byl nadřazen zájmu na spravedlivé projednání věci nezávislým soudem, a tedy v konečném důsledku bylo stěžovateli v podstatě odepřelo právo na soudní ochranu.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy v záhlaví uvedenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě. Svá rozhodnutí také logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily, přičemž se ve svých rozhodnutích taktéž dostatečně vypořádaly i s námitkami stěžovatele a odkázaly též na relevantní judikaturu. Jejich závěrům, že v dané věci stěžovatelova žaloba na určení neplatnosti výpovědi postrádá preventivní charakter, neboť není způsobilá eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právních vztazích účastníků, když otázka (ne)platnosti výpovědi z nájmu má ve vztahu k existenci nájemního vztahu povahu předběžné otázky a za této situace žaloba na určení neplatnosti výpovědi neskýtá dostatečnou záruku odvrácení budoucích sporů účastníků ohledně nájmu nebytových prostor, a že spor účastníků stran trvání nájemního vztahu mohla s konečnou platností vyřešit pouze žaloba na určení trvání nájemního vztahu, tak nemá Ústavní soud co vytknout. To, že s těmito závěry stěžovatel nesouhlasí, zásah do jeho práv nezakládá.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 11. listopadu 2013

Michaela Židlická v.r.

Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu