Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1274/12

Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Level EUROPE, s. r. o., IČ: 25910230, se sídlem ul. 28. října 813, Ostrava - Mariánské Hory, právně zastoupené Mgr. Ing. Gabrielou Milotovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, Daliborova 648/38, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2012 č. j. -108, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byla dne 6. 4. 2012 doručena ústavní stížnost, v níž stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 d a dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka se proto domáhá zrušení tohoto rozhodnutí.

K porušení výše uvedeného základního práva mělo prý dojít tím, že stěžovatelce jako plně úspěšné účastnici občanskoprávního sporu nebyla přiznána žádná náhrada nákladů řízení. Pochybení obecného soudu při rozhodování o nákladech řízení spatřuje stěžovatelka ve svévolné aplikaci ust. , aniž by jí soud dal prostor k vyjádření o zamýšleném uplatnění tzv. moderačního práva.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

U Krajského soudu v Ostravě probíhal pod sp. zn. občanskoprávní spor o ochranu osobnosti a zaplacení částky 100.000,- Kč, v němž stěžovatelka vystupovala jako druhá žalovaná. Rozsudkem ze dne 29. srpna 2011 byla žaloba žalobkyně Klementiny Sniehottové zamítnuta a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení v částce 31.440,- Kč.

Proti výroku o nákladech řízení podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 1. 2012 č. j. -108 tak, že mu vyhověl, a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ani v nalézacím ani v odvolacím řízení.

Odvolací soud použil moderační ustanovení , jehož aplikaci odůvodnil existencí důvodů hodných zvláštního zřetele. Ty spatřoval jednak v tíživých majetkových a sociálních poměrech žalobkyně, která je starobní důchodkyní s měsíčním důchodem 9.033,- Kč, takže zaplacení nákladů řízení stěžovatelce a prvému žalovanému Jaroslavu Štefkovi v celkové výši 63.200,- Kč by pro ni mělo likvidační sociální následky, jednak i ve skutkových okolnostech události, která zavdala důvod k podání žaloby.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, protože nedosahuje zásadně intenzity, představující porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2006

sp. zn.

, dostupný v internetové databázi NALUS). Z hlediska kritérií spravedlivého procesu by otázka náhrady nákladů řízení mohla nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace právních norem ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení v posuzované věci zjištěno nebylo.

Zejména aplikace moderačního ustanovení je v plné dispozici obecných soudů, protože je téměř výlučně závislá na jedinečných skutkových okolnostech konkrétní kauzy, k jejichž posouzení jsou nejlépe způsobilé obecné soudy, nikoliv Ústavní soud, před nímž zpravidla neprobíhá dokazování.

V posuzovaném případě odvolací soud důkladně odůvodnil své výroky o nákladech řízení a Ústavní soud nemá, co by tomuto odůvodnění vytknul.

Ústavní soud se zabýval též posouzením stěžovanou vznesené námitky, že odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání a neumožnil jí tak zaujmout stanovisko či se vyjádřit k soudem zamýšlené změně prvoinstančního rozhodnutí. Ani tuto námitku neshledal Ústavní soud důvodnou. Je nutno konstatovat, že odvolacím soudem uplatněný postup, tj. projednání věci bez nařízení odvolacího jednání, je v souladu s ustanovením , písm. e) , neboť odvolání se týkalo toliko nákladů řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu reflektovalo ty skutečnosti, které byly uplatněny žalobkyní v podaném odvolání. Toto odvolání bylo oběma žalovaným, tedy i stěžovatelce, doručeno, ta se však k němu, jak je konstatováno v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, nijak nevyjádřila. Nelze tedy dospět k závěru, že by stěžovatelce nebyla poskytnuta žádná možnost se k odvolání vyjádřit (třeba písemným vyjádřením) a že by rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo zcela překvapivé.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, které by bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu