Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4319/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EVROPSKÁ VODNÍ DOPRAVA-SPED., s. r. o., se sídlem Praha 8, Nad Vavrouškou 696/19, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Praha 2, Vyšehradská 21, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2012 č. j. -114, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jejích základních práv, zejména pokud jde o právo na spravedlivý proces, zakotvené v d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinné opravné prostředky ve smyslu Úmluvy a právo na ochranu majetku podle y a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Usnesením Městského soudu v Praze bylo ve výroku I. potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 1. 2012 č. j. -94, kterým bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno řízení o náhradu škody ve výši 415 228 972 Kč a stěžovatelce (žalobkyni) byla uložena povinnost zaplatit žalované České republice - Ministerstvu dopravy na náhradě nákladů řízení částku 1 014 900 Kč; nárok na náhradu škody byl uplatněn podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Výrokem II. napadeného rozhodnutí odvolací instance byla stěžovatelka ve vztahu k žalované zavázána k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 960 Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta žalované JUDr. Karla Muzikáře, LL.M.

Městský soud v Praze odůvodnil napadené potvrzující rozhodnutí závěrem, že zpětvzetím žaloby o náhradu škody bez uvedení důvodu došlo ze strany stěžovatelky k zavinění procesního postupu soudu spočívajícího v zastavení řízení, a proto je tato povinna nahradit žalované jeho náklady ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Náklady vynaložené státem na zastoupení advokátem považoval odvolací soud i vzhledem k předmětu sporu za účelně vynaložené.

V ústavní stížnosti stěžovatelka především namítala, že odvolací soud neposoudil správně otázku účelnosti vynaložení nákladů právního zastoupení stranou žalovanou. Poukázala v tomto směru i na obsah vyjádření k žalobě ze dne 27. 9. 2011, zahrnující kromě opakujících se argumentací žalované převážně jen odkazy na rozhodovací praxi obecných soudů ve věci týchž účastníků řízení či v dalších obdobných věcech. Stěžovatelka vytkla rozhodnutí odvolací instance i jeho překvapivost, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu v údajně skutkově i právně obdobných případech, v nichž dovolací soud náhradu nákladů řízení žalované straně (státu) nepřiznal.

II.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani další přezkumnou instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [ , písm. d) y ČR].

Východiskem pro provedení zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení je skutečnost, že konkrétním napadeným rozhodnutím bylo dotčeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, dovozované z y. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli (viz např. usnesení

sp. zn.

).

Posuzována z těchto hledisek ústavní stížnost neobstojí, resp. důvod k zásahu zde Ústavní soud neshledává.

Problematikou náhrady nákladů řízení státu zastoupeného advokátem se Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti již opakovaně zabýval. Formuloval výchozí tezi, že pokud je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta), a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (nálezy

sp. zn.

,

,

aj.).

Přiznání náhrady nákladů advokátního zastoupení státu však Ústavní soud zcela nevyloučil. Zdůraznil, že v každém jednotlivém případě, kdy za stát v řízení vystupuje ministerstvo jako příslušná organizační složka, je nutno s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci zvažovat, zda je organizační složka státu schopna se v daném sporu účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor obtížný a dlouhotrvající, kde je k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu pro Českou republiku (a tedy i pro všechny občany tohoto státu) třeba, aby byl stát zastoupen zkušenými a úzce odborně zaměřenými advokáty. Právní oddělení ministerstev zpravidla zajišťují tu část právní agendy, která s náplní činnosti jednotlivých ministerstev bezprostředně souvisí. Tím ovšem není dotčeno právo státu (plynoucí již z ustanovení a 3 y) nechat se zastoupit v řízení před soudem advokátem, přičemž na náklady takto vzniklé nelze s ohledem na možnou složitost a specifičnost problematiky předmětu řízení bez dalšího pohlížet jako na náklady neúčelné. V každém individuálním případě je ale třeba řádně uvážit a odůvodnit, zda jde o náklady nezbytné, potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu (z usnesení

sp. zn.

).

Zastoupení státu advokátem je tedy sice judikaturou v otázce náhrady nákladů řízení akceptováno pouze jako výjimka z pravidla, kterou je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem (k tomu viz nález Ústavního soudu

sp. zn.

), v konkrétní věci však může být soudem - se zřetelem k okolnostem - shledáno opodstatněným a účelným.

V projednávané věci si Ústavní soud ověřil, že se odvolací instance účelností nákladů advokátního zastoupení státu řádně zabývala; podle jejího hodnocení šlo o spor vymykající se z rámce nároků běžně posuzovaných organizační složkou státu. Odvolací soud tedy v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vylíčil, proč v daném případě považoval náklady vynaložené žalovanou (Českou republikou - Ministerstvem dopravy) na právní zastoupení advokátem za oprávněné a účelně vynaložené. Ústavní soud neshledává, že by v tomto rozhodnutí odvolací soud, jenž aplikoval i judikaturu Ústavního soudu dopadající na prezentovanou problematiku, jakkoli vybočil z mezí ústavnosti (k další věci téže stěžovatelky viz usnesení ze dne 8. 10. 2013

sp. zn.

). Je třeba akcentovat, že v uvedeném řízení nebyl stát v pozici žalobce, nýbrž žalovaného. Nemohl tudíž předem ovlivnit, zda k zahájení řízení a následnému vzniku nákladů dojde, a rovněž nebyl subjektem určujícím předmět sporu. Za situace, kdy Česká republika - Ministerstvo obrany v pozici strany žalované čelila podání žaloby na náhradu škody ve výši čítající stovky milionů korun, lze její zastoupení advokátem považovat za logické vyústění zahájení takového řízení, a rozhodnutí soudu, kterým byla státu přiznána náhrada nákladů řízení souvisejících s právním zastoupením, i z tohoto důvodu nelze označit za protiústavní.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu